//
you're reading...

- DUCHOVNÝ ŽIVOT

Deprese se dá léčit! (audio, text)

deprese_201305052159226 (1)Deprese je nemoc. Nikoliv lenost, nedostatek vůle nebo
slabošství. Je to nemoc, která vede k vážnému životnímu
utrpení. Zasahuje jak toho, kdo jí onemocněl, tak celou jeho
rodinu. Vede k pocitům ztráty smyslu života. Naštěstí se dá
léčit. A moderní doba přinesla velmi účinné možnosti léčby.

KE STAŽĚNÍ:

Deprese-(edukace-pro-nemocne) (audio)

Jak zvládnout depresi: Terapie a zvládání deprese očima lidí, kteří depresi prožili.(text)

 

Ruediger Dahlke: CESTA STÍNEM KE SVĚTLU

 Deprese je cesta duše zemí nikoho mezi životem a smrtí. Lze také říci, že deprese je moderním peklem. Neboť od té doby, co církev už nevyhrožuje utrpením v mukách pekelných onoho pověstného Záhořova lože, neinscenujeme už v naší části světa žádné války, lidé si utvářejí a prožívají peklo zcela soukromě. Takže není zvláštní, když nás deprese konfrontují s pekelnými výjevy a ďábelskými tématy.

 Deprese je životem v říši stínů, procházením podsvětí, a lidé s depresemi jsou moderními mytickými cestovateli mezi světy, kteří se musí naučit poznat říši Hekaté, která vládne temné ženskosti.

 Z neuroanatomického a psychologického hlediska je deprese pádem na nižší stupeň, jak s ohledem na mozek, tak na duševní vývoj. Na úrovni mozku se regrese navrací k emocionálnímu rozumu, a tím do doby, kdy rozum ještě není k dispozici, nebo ne v takové míře. Na úrovni duševního vývoje představuje deprese zřeknutí se zodpovědnosti. Postižení odevzdávají sebe a svůj život do péče druhých a nakonec společnosti. Tak jako na počátku v době dětství nebo lépe v době pobytu v lůně matky, opět se musí začít starat druzi Lidé s depresemi už nežijí svůj vlastní život, ale nechávají jiné, aby jej žili za ně a více méně spravovali jejich tělo.

 Zvířata v beznadějných situacích častokrát předstírají smrt, protože instinktivně cítí, že v dané situaci je to nejlepší způsob, jak si zachránit svůj ohrožený život. Možná, že je to také vhodný obraz lidí s depresemi, kteří také nějakým způsobem předstírají smrt a nechtějí už mít nic společného s aktivitami života. Emocionální (limbický) mozek prožívá za určitých okolností život jako podobně ohrožený a přebírá nadvládu jako před dávnými lety, zatímco postižení se chovají tak klidně, jak jen to jde, a předstírají, že jsou mrtví. Dělají to skoro tak dobře, jako by už mrtví byli, takže jimi přirozeně nemůže nic otřást, nic je nemůže omráčit, nebo dokonce usmrtit. Do té míry může být deprese způsobem přehnané obranné reakce mozku.

 Starý emocionální mozek zjevně prožívá tento stav v důsledku nesnesitelněvysoké hladiny stresu nebo kvůli ztrátě perspektivy vzhledem k vlastní cestě seberealizace tak beznadějně, že již nenabízí intelektu pro společný život žádné přijatelné řešení. Přitom se možná mýlí a jedná na základě chybného odhadu, což se snažíme opravit například pomocí magnetické resonanční terapie, při níž stimulujeme levou mozkovou polokouli. K těmto omylům dochází za určitých okolností proto, že dosažená hladina stresu je tak vysoká, že systém s tím nemá z dob svého vývoje k dispozici žádné zkušenosti. Možná, že by člověk mohl snést ještě více, ale chybí mu jednoduše správné naladění na tuto vysokou hladinu stresu. Je totiž jisté, že během evoluce jsme se naučili zacházet s těmi nejtěžšími zátěžovými situacemi. Právě tak jisté ale je, že neexistovala žádná tak dlouhá, chronická expozice stresu, jakou dnes hromadně zažíváme. Pravděpodobně také zde leží důvod, proč dochází ke změnám v přeladění systému z dnešního pohledu tak záhy. Možná, že jsme právě v době, kdy musíme uskutečnit nové naladění, které se teprve zapíše do dědičného genotypu příštích generací. Proto se z bezpečnostních důvodů naše mozkové centrum vypíná tak brzy. Přechází takříkajíc do téměř mrtvého stavu, aby zabránilo úplnému zhroucení a smrti – jedná se o jakýsi druh pohotovostní funkce mozku, který bychom mohli označit »stand by«. Aby nám bylo jasné, v jak hrozné situaci se nacházíme, je toto opatření spojeno s neuvěřitelně špatnou náladou. Tento stav je nutno chápat jako upozornění, že to takhle nemůže jít dále a že je nutno uskutečnit obrat.

 Na psychologické úrovni se děje něco velmi podobného, neboť regrese se vyskytnou jen tehdy, když je současnost příliš tíživá nebo tak obtížná, že postiženého konfrontuje se zdánlivě neřešitelnými úkoly a strašlivým přetěžováním, nebo se projevuje jako jiným způsobem nesnesitelná. Pak opět dochází k útěku na úroveň, kde se věci zdají ještě zvladatelné a řešitelné. Nakonec by právě sebevražda mohla být takovým ústupem ze současnosti do minulosti a do stavu před tímto životem, čemuž však naše kultura nedokáže příliš porozumět, protože většinou nemáme žádný vztah k řetězci našich dřívějších životů.

 Když si trochu pohrajeme se slovem deprese, lze je také vyložit jako »cestu z tlaku« – a vidět za ní výzvu osvobodit svůj život od stresu a všeho, co působí přetěžující nátlak. Na druhé straně může opadnuti tlaku depresi také způsobit, máme-li na mysli syndrom prázdného hnízda, šok z odchodu do penze nebo depresi stavitele domu po jeho dokončení, které vždy začínají právě tehdy, opadne-li obvyklý tlak, působící delší dobu. Tomu odpovídá také strašlivá zkušenost, že většina sebevražd se objevuje až po přečkání té největší temnoty. Když náhle povolí nebo zcela opadne velký vnější tlak, upadnou mnozí lidé do jakési prázdnoty, která by je mohla přivést k poznání, že by nikdy neměli nechávat své srdce příliš lpět na světských úkolech, či věcech, neboť dokonce i naše vlastní děti jsou »pouze« světskou výzvou a úkolem.

 Gerald Miesera, psychoterapeut v léčitelském centru, to zformuloval: »Z imprese bez exprese vzniká deprese«. Měl tím na mysli, že tlak na JÁ neustále narůstá, nejsou-li adekvátně vyjádřeny zásadní dojmy. Co nevyjde najevo, zůstává z donucení uvnitř, zapouzdří se v klíčové oblasti osobnosti a může vést k depresi. V situacích, kdy se bere v úvahu přežití, kdy tedy převládá velmi vysoký tlak, neexistují naproti tomu téměř žádné deprese, asi jako ve válce na frontě. Odpovídající problémy by se zde vyskytly jen v případě, kdyby se vojáci nacházeli v určité fázi války za frontou. Také situace s extrémním přetlakem se stávají problémem právě tehdy, když tento přetlak povoluje. Velmi názorně a plasticky by nám to mohla přiblížit následující ukázka: Hustíme-li neustále pneumatiku, tlak stoupá tak dlouho, dokud pneumatika nakonec nepraskne. Pak je ale všechen vzduch v pravém slova smyslu jednou ranou pryč a vzniklou prázdnotu si můžeme vyložit jako depresi. Když už k člověku nic nemůže, jako by mu někdo přiškrtil přívod vzduchu. Z toho pohledu je deprese skutečně také fenoménem tlaku.

 Na druhou stranu latinské depressio znamená sklíčenost, a tak také slovo deprese popisuje jednoduše stav, kdy je energie do života naprosto nízká a životní proud stagnuje. To by byla ta splasklá pneumatika, prázdná duše, v níž je vše vnímáno tísnivě a sklíčeně. Tato analogie může nově objasnit, proč žijí postižení hluboko pod svou úrovní a zůstávají pozadu za svými možnostmi

 Nahlížíme-li na depresi jako na tlakový jev, měli bychom umět rozpoznat tlak v jeho nejrůznějších aspektech, zejména jeho negativní formy, jakými jsou kupříkladu útisk, potlačování a stísněnost nebo potlačování sebe sama, tísnivé obtíže. Souvislost s depresí je zřejmá. Kdo celý život potlačuje své temné stránky, potlačí je nakonec natolik, že jej začnou tísnit nebo dokonce drtit Pak bude mít sklony k tomu, že se nechá zatlačit depresí, případně tendenci »vyřadit«, a stáhnout se ze života.

 O kolik lepší by zde bylo, kdybychom na sebe nechali tlak zapůsobit a zároveň včas vyjádřili svůj přetlak, a to i za cenu agresivní dekomprese, když to bude podle našeho gusta, kdybychom prostě dokázali jedním rázem upustit tlak. Když ze sebe dokážeme včas a pozitivně »vytlačit« svou vitalitu a agresi, může nám to prokazatelně pomoci vyvarovat se propuknutí deprese. Slovo agrese, které ve svém původním významu znamená, že »přiblížit se«, zde ostatně může být ukazatelem cesty.

 U lidí s depresemi obsahuje propuknutí obrazu onemocnění především nutnost zastavit se a zvnitřnit se. Život jednoznačně nemůže pokračovat obvyklým způsobem. Z toho důvodu má jistě pravdu lékařský historik Paul Lüth, když na depresi pohlíží jako na »civilizační chorobu naší epochy«. Obvyklým způsobem již nemůže pokračovat život jednotlivce, ani životy nás všech dohromady – tím nám rapidní růst skupiny lidí s depresemi ukazuje, že jsme se kolektivně dostali na scestí a musíme se obrátit. Tak by mohlo znít poselství deprese pro naši epochu, které mělo být vyslyšeno již dávno.

 V depresi jsme nuceni k životu zcela v přítomném okamžiku, tady a teď. Vzpomínky se rozplývají a my si nemůžeme vzpomenout na lepší časy, tím spíše, že si nedokážeme představit ani lepší budoucnost. Člověk s depresemi se tedy svými osobními zážitky ocitá ve velmi podobném stavu – jen mnohem blíže a výbušněji – jako moderní člověk, který ztratil ve svém profesním životě i v partnerství svou minulost i budoucnost. Že zde prozařuje pro spirituální cestu tak významné tady a teď, může obě ztracené frakce sotva utěšit.

 Ten nejkouzelnější okamžik i všechno štěstí jsou pomíjivé, což mnoho lidí pokládá za bezpráví. Při bližším pozorování není v životě nic stálého a jistého, jak by si to mnoho lidí přálo. Depresi lze rozumět také jako pokusu, jak přerušením proudu života dosáhnout nepomíjivosti. Goethe v této věci řekl: »Neboť vše se musí rozpadnout v nic, chce-li setrvat ve své existenci. «

 Touha po nepomíjivosti a stálé bezpečnosti a spolehlivosti nachází své naplnění teprve ve smrti a to ještě jen pokud se týče těla. Ale v žaláři deprese dosáhneme stavu, který uvádí téměř celý systém do stavu klidu, především uvážíme-li, že vězeňská cela je v tomto případě uzamčená zevnitř. Také beznaděj je – nenaplněnou – formou trvalosti, neboť kdo již nic neočekává, s tím ani nic nepohne. Takto dosažený chorobný klid, tíživý stav klidu, je ale v pravém slova smyslu nesmírně vzdálen od onoho vnitřního klidu, který zažíváme při jednotlivých prožitcích jednoty nebo v dokonce ve stabilním stavu osvícení či osvobození. Tato poslední realizace je také jedinou šancí duše vydobýt si opravdovou stabilitu a klid. Tady nám zase jednou prosvítá úchvatné klidné světlo osvícení jako řešení černočerné havraní temnoty těžkomyslné duše.

 Smrtelný strach depresivních lidí si lze v tomto smyslu vyložit také jako strach z pomíjivosti. Neboť naše stálé přibližování se smrti s každým nádechem je v tomto díle nejjasnějším výrazem věčné změny. S depresí je v životě předjímána smrt. Lze také říci, že je tu nacvičováno umírání. Ale přirozeně i zde existují spásnější možnosti v duchu přípravy na umírání nebo doprovodu při umírání, například v hospici.

 Jeden z důležitých mechanismů depresí je vede k tomu, že se jakoby osamostatní. První záchvat může být ještě alespoň částečně kontrolovatelný, ty další již čím dál méně. Samy sebe však posilují. Je to skoro tak, jako když mozek učí depresi, co ještě zlomyslného by mohla dělat namísto toho, co dělala doposud. Postižení pak neustále sklouzávají zpět do depresivního vzorce, jako po vyježděné cestě, z jejichž hlubokých kolejí se již nelze vymanit. Proto je tak důležité pochopit obsah a význam počátečního hloubání a jiných struktur počínající deprese a přerušit je hned při prvních příznacích pohybovými programy, tréninkem koherence, řízenými meditacemi nebo jinými prostředky, které se individuálně osvědčily.

 Při razantně rostoucím počtu depresí – podle WHO je takto postiženo už přes 200 milionů lidí po celém světě – jsou v popředí především psychicky dobře sledovatelné reaktivní deprese. Mnohé nasvědčuje, že ty deprese, které jsme dříve nazývali endogenními, početně spíše stagnují. U obrazů nemoci, které je možno vysledovat z průběhu života, míváme jejich příčiny přímo na dlani a přiživují se z výše uvedené zásobárny problémů. Nemá-li člověk žádný smysl života, bude jeho život beze smyslu a jeho obraz nemoci jej bude zároveň brzdit a bránit mu nadále pokračovat v cestě směrem, který jeho vývoji nemůže nic přinést. Postižení tím získávají takzvaný čas na rozmyšlenou – a ve většině případů se cítí vysloveně »mimo hru« nebo jako by dokonce byli přímo vyloučeni ze života, ochablí, neživí, jako mrtví. Z tohoto pohledu je deprese normální nouzovou reakcí nadměrně přetíženého systému a tím se může stát prvním krokem na cestě ke zlepšení.

 

POETICKÉ DOZVUKY

Příběh ze súfijské pokladnice moudrosti:

  Byl jednou jeden člověk, který došel až na konec své životní pouti. Ohlédl se zpět za svým životem a viděl jej jako poušť – písek všude, kam jen dohlédl. A v této poušti spatřil další stopy. Podíval se na ně a v duchu se ptal, co to má znamenat. Z věčnosti něco tiše pronikalo do jeho uší: »Neustále jsem tě doprovázel«. Podíval se pozorněji a uviděl, že ve chvílích, kdy byl spokojený a v souladu sám se sebou, probíhaly pískem dvě stopy vedle sebe, ale v dobách, kdy byl osamělý, nešťastný a kdy trpě nouzí, byla v písku stopa jen jedna. Otřesený a zdrcený zeptal se znovu, co to má znamenat: »Když jsem byl spokojený a dobře se mi vedlo«, mluvil ke stvořiteli, »to jsi stál při mně. Ale kde jsi byl, když jsem byl sám, nešťastný, chudý a bezmocný?«

 A chvíli nic neslyšel, jak to bývá, když je vnitřní NE příliš hlasité. A čekal a naslouchal, až nakonec přece zaslechl tichou odpověď: »Tady, člověčí dítě, tady jsem tě nesl. «

 

 Argentinský básník Jorge Luis Borges řekl dva roky před svou smrtí:

 Kdybych mohl prožít svůj život ještě jednou, v tomto dalším životě bych se pokoušel udělat více chyb.

 Nechtěl bych být tak perfektní,
 víc bych se snažil být uvolněný,
 byl bych trochu větší blázen, než jsem byl,
 bral bych mnohem méně věcí vážně,
 nežil bych tak zdravě,
 více bych riskoval,
 více bych cestoval, pozoroval západy slunce, chodil bych více po horách, více plaval v řekách.
 Byl jsem jedním z těch chytřejších lidí, kteří plodně strávili každou minutu svého života; ovšem zažil jsem také okamžiky radosti, ale kdybych mohl začít ještě jedenkrát, pokusil bych se zažít víc těch dobrých okamžiků.
 Pokud to dosud nevíš, z těchto se totiž skládá život.
 Jen z okamžiků; nezapomeň právě ten nynější.
 Kdybych mohl začít ještě jednou, chodil bych od počátku jara až do konce podzimu bos.
 A hrál bych si více s dětmi, kdybych měl život ještě před sebou. Ale vidíte. . . je mi 85 let a vím, že brzy zemřu.

   Jedna životní moudrost:

  Pracuj, jako bys nepotřeboval peníze.
 Miluj, jako by ti nikdo nikdy neublížil.
 Tancuj, jako by tě nikdo nesledoval.
 Zpívej, jako by tě nikdo neposlouchal.
 Žij, jako by byl na Zemi ráj.

  Na závěr jeden citát z Písma svatého, které člověka vždy dokáže vyléčit:

  A tak nám zůstává víra, naděje, láska, tyto tři;
 největší však mezi nimi je láska. 
 
z knihy Ruediger Dahlke: Deprese jako řeč unavené duše, Cesty z temné noci duše
Facebooktwittergoogle_plusmail

Discussion

No comments yet.

Post a Comment

 

Dnes

Liturgické čítania na dnes

    5o4u.com od roku 2013:

    • Návštev celkom: 5 347 552
    • Celkom návštevníkov: 321 193