//
you're reading...

- DUCHOVNÝ ŽIVOT

Nástrahy sebepoznání (podle příběhu) online

why-me-why-now1

Předášku  lze stáhnout (v mp3) ZDE.

 

Poradenství je staré jako lidstvo samo, psychologie se v 19. století vydělila z filozofie. Rodinné zkazky, bajky, pohádky, mýty, legendy, etnologicky zpracované příběhy národů, příběhy biblické, zenové, súfijské, které jsou součástí kulturního dědictví, to vše slouží psychologické i pedagogická praxi a odkazuje ke kořenům, vytváří jakousi zkratku čitelnou na základě znalosti příběhu (Oidipův komplex). Dalo by se s nadsázkou říci, že příběhy jsou v psychologické praxi potravou i lékem. Kde je člověk, tam je i příběh jeho života, bolesti, trápení, hledání, rodiny……Psychologičtí odborníci hledají způsoby a strategie, jak s příběhy pracovat. Specialisté s dlouholetou praxí shodně vypovídají o tom, jak se lidské trampoty v podobných scénářích opakují. Je zajímavé, že i obrazy, poselství, motivy silných příběhů se opakují nebo modifikují a přesto má význam znovu a znovu se je pokoušet uchopit, transformovat, předat, protože z hlediska účinku příběhu je důležitý prožitek, který právě závisí na interpretaci a síle konfrontace. Síla a těžiště příběhu v psychologickém pojetí spočívá, v odhalení emocí oproti prostému popisu. Další oblastí, na kterou příběh působí, je oblast představivosti a fantazie. Současná psychologie a především oblast koučování, u nás reprezentovaná například Radvanem Bahbouhem, upozorňuje na obrovský význam představivosti pro lidský rozvoj, naplnění svých cílů a dosažení kompetence k prožívání štěstí. Mnoho relaxačních technik je postaveno na představivosti. Čtení a naslouchání příběhům, jistě naši představivost přirozeně a účinně rozvíjí. V psychoanalýze doktora Sigmunda Freuda se často vyskytují pojmy vycházející z řeckých a římských mýtů a na výklad snů také můžeme pohlížet jako na práci s příběhem. Carl Gustav Jung velmi podrobně rozpracovává archetypální postavy a kolektivní nevědomí. Jeho žačka a spolupracovnice Marie-Luise von Franz analyzuje a zpracovává archetypální význam pohádek ve své knize Psychologický výklad pohádek. Sociální a pedagogická psychologie velmi využívá možnosti práce s příběhem. Kognitivní psychologie rozpracovává a integruje poznatky z neurologického systému práce s informací, kde se ukládá, vyhodnocuje a na čem závisí její zapamatování a znovu vybavení a mnoho dalšího. 5. 1. Funkce příběhu v psychologii V aplikované psychologii a jakékoliv psychoterapii má příběh své nenahraditelné místo- deníky klientů, historie rodiny, autobiografie, záznamy snů, vnitřní dialog a diagnostické testy, kdy respondent nevědomky odhalí své nazírání, psychické ladění, plány, konflikty i životní témata. Jerome Bruner ve svém díle „Acts of Meaning“ vyslovil názor, že by se psychologie měla zaměřit na způsoby, jakými člověk dává smysl svým zkušenostem. Podle Brunera by psychologie měla zkoumat “procesy utváření významu ” (meaning-making processes). (Bruner in Chrz, 2007) Známý je též pojem Paula Ricouera “sémantická inovace”, který také vyjadřuje “utváření významu” (Chrz, 1997 in Čermák, 2003). Dvě základní “sémantické inovace” představuje podle Ricouera příběh a metafora. Ve vyprávění vzniká sémantická inovace, tím, že skupina událostí získává dějovou souvislost. V případě metafory je sémantickou inovací nalezení, nebo vytvoření podobnosti s něčím, co je známé a přináší porozumění. Vyprávění i metafora jsou tedy prostředkem k tvorbě významu a smyslu. Vyprávění příběhů také vytváří fikce, jejichž cílem je redeskripce skutečnosti. Umožňuje nám to odstup, nadhled, jiný pohled a otvírá možnost nového jiného uchopení skutečnosti. Ricouer se domnívá, že není skutečného jednání bez určitého druhu imaginace, tou míní narativní fikci. Ta právě rozehrává hru možného jednání. Odpovědné jednání, kdy se svobodně rozhodujeme, potřebuje znát možnosti, mít odstup i jakousi imaginaci a to vše umožňuje narativní fikce. Podle Theodora Sabrina (in Čermák, 2003) je vyprávění příběhů organizujícím principem lidské psychiky. Člověk vnímá, cítí, myslí, představuje si a koná rozhodnutí ve Veronika Karoušová, Příběh jako inspirace pro psychodidaktické myšlení 28 shodě s narativními strukturami. Zásadním předpokladem je narativní konstrukce jako princip strukturace zkušenosti. Skrze narativní organizaci dostává život tvar, řád, souvislost, směřování a smysl. Narativní nazírání na svět je subjektivní reprezentací světa, která zahrnuje znalosti o jevech i úhel pohledu na ně. Smyslem narativní reflexe je porozumět tomu, jak příběh operuje jako instrument v mysli při konstruování reality. (Čermák, 2006) Detailně tento proces popisuje Brooks (1984, In White, 1990): „Naše životy jsou neustále v těsném spojení s vyprávěním, s příběhy, které vyprávíme a které posloucháme, které sníme nebo si představujeme, které bychom rádi vyprávěli, se všemi, které přetváříme v příběh našeho života, který vyprávíme sami sobě v epizodickém, někdy ne zcela vědomém, ale ve skutečnosti nepřetržitém monologu. Žijeme ponořeni ve vyprávění, v stále novém promýšlení a vytváření významu našich minulých aktivit, v předvídání výsledků budoucího konání, nacházíme se v průsečíku několika nedokončených příběhů.“ Žánry příběhů „Jednoho dne se může stát životní příběh tíživý a neuspokojivý. V jazykem spoluvytvářené realitě se objeví problém a my hledáme někoho, kdo nám pomůže náš příběh změnit. Kdo nám nabídne jiný výklad. Ten někdo nám může nabídnout jiný příběh tím, že náš život re-interpretuje. Trochu jinak jej strukturuje, některé části našich obrazů přejmenuje, jednotlivé části do jiných vztahů. A tím nám nabídne nový řád věcí, který má také jiné směřování a jiné pointy. Rozhodneme-li se do tohoto řádu vstoupit, mlže se nás problém ztratit.“ (Bahbouh, 1997) Žánr pochází z latinského „genus“, což znamená „rod“, podle Čermáka (2005)se jedná o koncept, jehož obsahem je obecnost i generativnost ve smyslu plození. Ricouer (2008) žánr představuje jako kód, který je složen z pravidel pro konstrukci a z pravidel pro porozumění. Frye (2003) žánr chápe na úrovni určité zápletky. Zajímavá pro celistvější pohled přínosná je kategorie žánrů příběhů našich životů. Čermák (2004) vycházel z postupů holisticko-formální narativní analýzy, pomocí kterých identifikoval řadu žánrů, vyjádřených typickým tvarem čáry života a odpovídající konstrukcí vyprávění. Analýzou těchto žánrů dospěl ke dvěma obecným rovinám. Rovina zvládání těžkostí, rovina chování – rovina emocionálního ladění, rovina prožívání.

Agon – rovina jednání Pochází z řeckého „agó“, což znamená „vedu, cvičím“. Rovina aktivního záměrného jednání s danou kapacitou jednat vzhledem k okolnostem, závazkům, schopnostem. Najít určitou míru a způsob jak dosáhnout chtěného a vyhnout se nechtěnému. (Čermák, 2004)

Pathos – rovina prožívání Vyznačuje se vzrušením, afektem, silným popudem. Tohoto pojmu užívá Aristoteles pro děj, kde je způsobena bolest, smrt či poranění jako zdroj pro pocity soucitu a strachu. (Čermák, 2005). Organizujícím principem dávající prožívané zkušenosti jednotu a tvar je právě příběh a jeho žánr. (Sarbin, 1986) „Již v Aristotelově teorii dramatu, zvláště v pojetí očistného účinku tragického děje, je kladen důraz na prožívání strachu a soucitu. Aristotelova katarze bývá obvykle chápána jako odreagování emocionálních tenzí. Oproti takovému chápání ukazuje Ricouer (1984), že katarze spočívá především ve vřazení emocí do určité struktury, ve které hraje důležitou roli prvek poznání.“ (Čermák, 2005)

Anagnorisis – rovina reflexe a porozumění Dalo by se přeložit jako rozpoznání. Aristoteles tento děj nazývá změnou nevědomosti v poznání. „Žánr životního příběhu je výrazem a současně také nástrojem určitého druhu narativního porozumění.“ (Ricouer, 1985) Za klíčový moment narativní konstrukce považuje Bruner narušení obvyklého, řádného či očekávaného, pro nějž používá pojem potíž. Potíž je tím co příběh pohání a co ho také činí hodným vyprávění. Životní příběhy a v nich ztělesněné hodnoty a přesvědčení dávají smysl tím, jak odpovídají na výzvy „potíží“, to znamená životních nesnází, krizí, nebo případů narušení řádu. Dostává se do popředí otázka hodnot a smyslů života, mění se dosavadní, intenzivně se přehodnocuje minulost v hledání nové koherence a nového směřování. (Slachová, 2011)  Žánrové děje latinsky „generis plots“, dalo by se přeložit jako kódy umožňující porozumění lidské zkušenosti. V oblasti narativní psychologie využil tyto termíny Murray (1989).

Komedie Důvěra ve šťastný osud. Vše dobře skončí a šťastně se vyřeší. Překážky budou odstraněny, přichází osvobození od omezení, nic nebrání dosažení všech tužeb a komedie končí rodinou hostinou a svatbou.

Romance To co je v životě důležité, je třeba si vybojovat, zachránit. Život spočívá v překonávání omezení a v následování ideálu, či vize. Toto pojetí je plné bojů, osvobozování, hledání, dobrodružství, cestou za světlem, bojem dobra proti zlu. Černobílé rozvržení hrdinů. Archetypem romance je boj hrdiny s drakem a následné získání pokladu.

Tragédie Život je katastrofa, pád a ztroskotání. Vyhrocení, eskalace a narážení na hranice osudu – na hranice nezměnitelného a nepřekonatelného. Život je chápán i prožívaný jako spoutání, jako řada neúspěšných pokusů vymanit se z pout různých omezení.

Ironie Skepse, deziluze, zmrazení, důsledné neheroické, neidealizované snižování skutečnosti, která je tak akceptována jako upadlá a omezená. Ironie je důslednou obranou před krutostí a zklamání života. Ve své zralé podobě představuje ironie jakýsi smysl pro rozporuplnost, absurditu a nepochopitelnost světa. (Čermák, 2005) Murray (1989) jednotlivé typy charakterizuje ve zkratce takto: komedie je úspěch – osud, romance je úspěch – jedinec, tragédie je selhání – osud, ironie je selhání – jedinec

víc zde: Bc. Veronika Karoušová Příběh jako inspirace pro psychodidaktické myšlení

 

Facebooktwittergoogle_plusmail

Discussion

No comments yet.

Post a Comment

 

Dnes

Liturgické čítania na dnes

    5o4u.com od roku 2013:

    • Návštev celkom: 5 670 440
    • Celkom návštevníkov: 328 930