//
you're reading...

CD 9 (Želiv 2014/15)

Největší paradox pro nalezení šťastného života (CZ,15:07)*****

6871_750

Promluva na 22. neděli v mezidobí “A” ONLINE a  KE STAŽENÍ ZDE!

“Případ č. 1:

Šlo zde o ženu středního věku, která už léta trpěla depresemi a během té doby se dokonce zabývala myšlenkami na sebevraždu. Neurolog jí stále předepisoval povzbuzující tablety, takzvané „energizátory”.

Ona však ani neměla nijak zvlášť chuť tyto tablety pravidelně užívat a vcelku vzato ji život vůbec netěšil. Bylo tedy mou povinností vyjasnit napřed u této pacientky s mnohaletými

depresemi, zda se na nich podílí nějaký endogenní nebo exogenní činitel, nebo zda jde o noogenní depresi. Endogenní onemocnění jsme mohli naštěstí vyloučit, neboť je lékařský nález vyloučil a nevyskytovaly se ani pro ně typické příznaky jako např. výrazné sucho v ústech po probuzení aj. Nebyly nalezeny ani žádné exogenní vazby, jimiž by mohly být deprese vyvolávány, neboť život této pacientky běžel klidně, vyrovnaně a bez napětí. Žila v dobrém manželství, nemusela pečovat o děti ani chodit do práce, měla hezký domov a poměrně málo starostí.

Zní to sice paradoxně, ale pokud se někomu dlouhou dobu vede takto mimořádně dobře, vždy není daleko k podezření na noogenní rozlady vyplývající z nedostatečného využití duchovních zdrojů. Nechala jsem si tedy od pacientky vylíčit, jak probíhá její den a co kdy dělá. Dovedla jsem ji samu ke zjištění, že vlastně nemá žádný důvod, aby byla smutná, neboťprakticky může do značné míry dělat či nedělat, co sama chce, což by jí tisíce lidí záviděly. Tento vhled ovšem nic nezměnil na tom, že byla ve svém depresivním stavu k smrti nešťastná. Pak jsem ji obezřetně vedla dále tak, že jsem se jí ptala, zda se jí vždy vedlo tak dobře, nebo zda již někdy také poznala nouzi. Hned si vzpomněla na období přibližně tří let, kdy ji těžké onemocnění její sestry přimělo, aby převzala péči o její domácnost a pomohla jí v péči o manžela a dva velké syny.

Téměř s hrůzou si pak vzpomínala na to, že ten muž a oba synové byli u jídla tak nároční, že musela často i třikrát nést na stůl. Také musela převzít veškeré prádlo a úklid rodinného domku své sestry a sotva se během těchto tří let pro samou práci dostala ke své vlastní domácnosti.

Teď byla pacientka sama ohromena, neboť na žádné deprese v oné době si vůbec nedokázala vzpomenout. Ne, pokud si pamatuje, deprese pozvolna vznikly poté, co se sestra uzdravila a ona sama opět měla málo práce. Pacientka se při tomto rozhovoru opravdu hluboce zamyslela, neboť v ní poprvé zasvitlo tušení toho, co ji doposud nikdy nenapadlo – totiž, že by mohla být souvislost mezi jejím vytížením a jejím citovým stavem. Až dosud stále dospívala k závěru, že když se jí v životě vede velice dobře, ale přitom se nedokáže radovat ze života, musí být chorobně abnormální, možná dokonce i šílená. To pochopitelně její deprese jen zesilovalo. Nyní jsem jí však mohla ukázat něco jiného. Totiž že její blahobyt není dostatečným ukazatelem vnitřní spokojenosti, zatímco práce, starosti a námaha vedou k mnohem vyrovnanějšímu citovému rozpoložení. „Stále mám pocit, že nejsem k ničemu,” řekla pacientka, když poznala, co jí chci ukázat, „nikdo mě opravdu nepotřebuje a na ničem důležitém se nepodílím.” Když toto naše pacientka pochopila, zůstal nám ještě společný úkol najít něco, co by dokázalo dát jejímu životu nový obsah. Nikdo, ani terapeut, nemůže smysl dát. Každý si musí sám najít, co jemu osobně dává smysl a co mu vymezí jeho zcela jedinečné místo v životě. Logoterapeut však zcela jistě může při hledání životního smyslu pomáhat.

vyprávět, jak tehdy, když zaskakovala za svou sestru, dokázala tak úspěšně obstarat domácnost a stravování tolika osob. Hrdě se zmínila o tom, že je dobrá kuchařka, jinak by nikdy nedokázala připravit tolik různých jídel každému podle jeho chuti tak rychle. A také že všichni její jídla skoro oplakali, když se pak sestra opět vrátila do rodiny a ujala se vaření sama. Zeptala jsem se tedy pacientky, zda by byla případně ochotna opět vařit pro jiné lidi, ale ona hned řekla, že to nemá zapotřebí, protože její muž vydělává dost. To, že se tu nejedná o výdělek, nýbrž o odstranění její noogenní deprese, byla myšlenka, kterou bylo u ní nutno napřed postupně  vybudovat. Jednoho dne jsme však přišly na to pravé. Tato žena dostala příležitost dobrovolně pomáhat v sociální službě při akci „Jídlo na kolech”. Roznášela jídlo starým a invalidním osobám, a když se dozvěděla, že mnozí z jejích chráněnců snášejí jen dietní pokrmy, sama se častěji chápala práce v ústřední kuchyni a pomáhala navrhovat  stravovací plány, kořenit polévky nebo připravovat saláty. Od té doby uběhly téměř tři roky,* a deprese se někdejší pacientce nevrátily a věřím, že se už také nevrátí. Tato žena přijala jako svou úlohu něco, co patří vůbec k nejcennějším a nejkrásnějším cílům v životě, totiž být tu pro druhé lidi. Kdo je tu pro druhé, zůstává sám duševně zdráv. Tuto souvislost nacházíme v psychologické praxi stále znovu a rozumíme jí i v rámci logoterapeutického obraj zu člověka, který v psychologii s konečnou platností překonal představu o sobectví jako o základní motivaci člověka.”

E. Lukasová: Logoterapie ve výchově

Facebooktwittergoogle_plusmail

Discussion

No comments yet.

Post a Comment

 

Dnes

Liturgické čítania na dnes

    5o4u.com od roku 2013:

    • Návštev celkom: 4 452 262
    • Celkom návštevníkov: 279 249