//
you're reading...

Don Bosco a preventívny systém

Psychologie dona Bosca – 4. PEDAGOGIKA

4. PEDAGOGIKA

V první polovině devatenáctého století byly kulturní podmínky italských pracovních tříd velmi těžké, v některých jižních oblastech a na ostrovech se negramotnost týkala dokonce 90% obyvatelstva. V Piemontu byla situace o něco lepší, přičemž se tento průměr pohyboval okolo 60%. Ale na venkově vzhledem k tomu, že urbanismus byl ještě okrajovou záležitostí, se „třela bída“. I ten, kdo měl plat, vydal ho celý k zahnání hladu a měl- li se zrovna dobře, mohl si dovolit žitný chléb nebo chléb z ječmene (ten se dělal na podzim na celý rok) nebo kaštany či polentu, ale stále musel šetřit solí do polívky.

Povinná školní docházka se ukázala potřebnou, když vzrůstající buržoazie, zejména v severních oblastech industrializace, začala vyžadovat částečně kvalifikovanou pracovní sílu, které by se tedy mělo dostat alespoň minimálního vzdělání. V zákonu Casati z listopadu 1859, který znamenal zrod italského školského systému, se stát poprvé přímo ujímá správy základních škol, která však není dostatečně efektivní v zaostalých oblastech, právě protože je svěřena obecním úřadům.

Devatenácté století bylo ovšem také obdobím, kdy se rozšířila a utvořila myšlenka, že vzdělání se týká všech sociálních vrstev a nejenom těch, kdo patří do vyšších tříd. V tomto moderním seskupení myšlenek se zrodila a vyvíjela výchovná činnost Dona Boska, jenž byl více vychovatelem (ten, kdo aplikuje výchovu a tedy přímo provádí výchovnou činnost) než pedagogem (ten, kdo se věnuje výchovným vědám a píše nebo jinak předává vlastní myšlenky jako výsledek vědeckých výzkumů uskutečněných za tímto účelem).

Tak jako tak jsou pedagogické návrhy, které se vynořují z jeho písemností, hojné a inovační. Nejvýznamnějšími dokumenty z této oblasti jsou Preventivní systém ve výchově mládeže z roku 1877, který podává základní koncepci jeho pedagogické metody a přesně určuje princip animace jeho výchovné činnosti, Nařízení pro domy společnosti sv. Františka Sáleského z roku 1877, které nastavuje úhel, v němž se má výchovná činnost odvíjet, a Dopis z Říma z 10.května 1884, zdůrazňující normy k uskutečňování účelné pedagogiky mládeže.

Z této pedagogické trilogie jasně vyplývá, že Don Bosko založil svou výchovnou metodu na citovém vztahu mezi vychovatelem a vychovávaným. „Důvěrnost, cit a důvěra“ byla vlastně tři klíčová slova jeho pedagogiky.

„Důvěrnost“ považoval za základní předpoklad ve výchovné práci, protože její pomocí vychovatel vloží sám sebe do toho, co je „uvnitř“. „Ústavní“ vztah vychovatel-chovanec nemohl být tedy pro Dona Boska uspokojivý, neboť bez citu neexistuje shoda a bez shody neexistuje výchova.

Výchovný vztah se měl tedy odvíjet v atmosféře důvěrnosti, tak jak tomu bylo ve Valdoku, kde se žilo v rodinném duchu. Tak o tom napsal roku 1883 zpravodaj pařížského deníku Pélerin:

„Viděli jsme tento systém v praxi. V Turínu tvoří studenti veliký internát, kde neexistují zástupy, ale z jednoho místa na druhé se chodí jako doma. Každá skupinka obklopuje jednoho učitele, bez hluku, bez rozčilování, bez rozdílu“.

Ale nemá-li se vztah vychovatel-vychovávaný projevovat jako oficiální, nadřazený či ústavní, nesmí být ani autoritářský, poněvadž zneužívání moci rozbíjí citovou vazbu v každém vztahu, vytváří a pomáhá vývoji agresivních reakcí. Také v rodině (ve vztahu mezi manželi nebo mezi rodiči a dětmi) nebo v jakémkoliv společenství (životním či výchovném) ten, kdo zneužívá moc, i když to dělá „pro dobro druhého“, to ve skutečnosti provádí ve vlastním zájmu, kdežto ten, kdo je objektem zneužívání, ztrácí schopnost rozhodnosti a vyvíjí v sobě vnitřní nenávist.

Potlačování je vlastně jednoduché; stačí pozorně sledovat, a dojde-li k přestupku, udělí se trest. „Tímto způsobem můžeme zabránit nepořádku, ale nikdo se tím nepolepší; trest navádí k hořkosti, roztrpčení a k zášti, která se nezapomíná“ (Omero Bianca, 1959, 105). Vzpomínky mladých jsou ve skutečnosti velmi intenzivní a jejich nevraživost má dlouhé trvání.

Salesiánský nadřízený nesmí proto být „pán“; nemůže „chtít“ jen proto, že je nadřízený. Don Bosko ve skutečnosti doporučoval svým spolupracovníkům: „Více než hlavu nadřízeného se vyplatí mít srdce otce“ (MB, XVIII, 866), takže ředitel „… musí být jako otec mezi svými dětmi“ (Pravidla oratoře sv. Františka Sáleského, 1877a, 6). V salesiánské mluvě je vlastně termín „nadřízený“ synonymem „vychovatele“, ve smyslu „… otec, bratr a přítel“ (E, IV, 265). A v Nařízení pro domy společnosti sv. Františka Sáleského (1877b, 61) se píše, že: „Každý mladý, přijatý do našich domů, musí považovat své společníky za bratry a představené za zastupující rodiče“.

Jako vychovatel měl tedy Don Bosko k obyvatelům oratoře otcovský vztah a právě proto, že věděl, že „… k získání srdcí je zapotřebí nechat se milovat“ (Amadei, 1940, I, 121), napsal: „Snaž se, abys byl milován, spíš než obáván“ (RSS, 1984, III, 146).

„Důvěrnost přináší cit“ (MB, XVII, 111), který je opravdovou silou výchovné práce. Výchova se může uskutečňovat pouze v lásce a s láskou, která musí být projevována „… slovy, skutky a dokonce výrazem očí a obličeje“ (1941, 38), protože: „Kdo chce být milován, musí ukázat, že miluje“ (MB, XVII, 110). Jen za těchto podmínek se vychovatel stává přátelskou přítomností; ve formě osobního vztahu.

V dopisu z 10.května 1884 použil Don Bosko až jedenáctkrát termín „láska“ a šestnáct slov odvozených ze slov „milovat“ a „milovaní“. Slovo „láska“ evokuje řecké sloveso „agapàn“, které se v evangeliu sv. Jana objevuje čtyřicetkrát ve smyslu „milovat“ (zatímco sedmkrát je přítomné podstatné jméno „agape“, tj. „láska“). Toto sloveso – jak v Janově evangeliu, tak v dopise Dona Boska – znamená dávat s dobrotivostí, darovat vlastní ochotu obětavým způsobem a jen tak.

Don Bosko byl nabízejícím pedagogem, nabízel lásku, protože láska je velikým vychovatelem. Pietro Ricaldone napsal (1951, I, 196):

„V roce 1906 jsem byl zrovna v Portugalsku, kde jsem se náhodou setkal s jedním vynikajícím otcem Tovaryšstva Ježíšova, rektorem jednoho z hlavních institutů tohoto vznešeného národa. Tento pater vyprávěl, že když měl jet do Itálie, dostal od svého představeného povolení zastavit se  v Turíně, aby poznal Dona Boska a zeptal se ho na nějaké rady. Když se k němu dostal, vyložil svatému vychovateli své dotazy ohledně způsobu výchovy žáků jeho institutu. Don Bosko ho pozorně a bez přerušení vyslechl. Nakonec jezuita sjednotil v jednu otázku vše, co se chtěl dovědět: – Jakým způsobem dokážu dobře vychovat mladé z našeho internátu? – A odmlčel se. Don Bosko otci, který snad očekával nějakou delší promluvu, odpověděl jen toto:

–       Tím, že je budete milovat!

–    Hned jsem pochopil – vyprávěl mi řeholník – že mi těmito několika slovy udělil Don Bosko nejmoudřejší a nejúčinnější odpověď.“

Nemůžeme učit, aniž bychom milovali. „Opravdová pedagogika je sycena láskou“ (Pavel VI., 6.prosince 1966, na konferenci Italské katolické unie středoškolských vyučujících) a Don Bosko velmi miloval. Výchovná láska je vztah, kde „mít rád“ musí být „chtěné dobro“, protože, a to znovu opakujeme, milovat zralým způsobem je chtít dobro druhého, dobro toho, koho milujeme.

Metoda Dona Boska zajisté nebyla didaktickou metodou vedoucí k převážně poznávací činnosti, kterou by tedy bylo možno řešit ve školních lavicích, ale metodou výchovnou, která se zakládala výlučně na citovém vztahu provázejícím každý den. Za tímto účelem chtěl nejenom, aby se vychovatel s chlapci zdržoval během her ve volném čase, ale aby se jich i aktivně účastnil se stejným zájmem jako sami chlapci. To proto, jak píše pedagog Pietro Braido (1955, 219):

„Na hřišti, daleko více než v kostele nebo ve škole, poznává Don Bosko a jeho vychovatelé svou mládež a vykonávají to nejlepší (alespoň počátečně a z psychologického hlediska) ze své výchovné působnosti“.

Don Bosko se nebál, že by mladí ztratili respekt k vychovatelům, kteří by se účastnili na jejich hrách. De facto byl hluboce přesvědčen, že zábavně-pohybové činnosti, které se odvíjejí v čase odpočinku, vedou ke sjednocení členů oratoře a nadřízených, kterým dávají prostor k tomu, aby byli nejen obyčejní učitelé, ale i přátelé a bratři mladých. On sám se účastnil her svých chlapců, hrál si s  nimi s míčem, běhal, skákal a také se skrze hru stával jejich bratrem. Člen Oratoře Stefano Castagno na to vzpomíná takto:

„Don Bosko se do her jen hrnul, byl jejich středem. Jeho pohled i osoba byly přítomny v každém koutku hřiště, uprostřed každé skupinky, účastnily se každé zábavy. (…) Někteří z nás byli bez bundy, někteří ji měli ale celou na cáry; další těžko udržel v pase kalhoty, a další zase neměl čepici, někomu zase koukaly prsty z roztrhaných bot. Byli jsme rozcuchaní, zpocení, nezpůsobní, neodbytní, zlobiví a on nacházel svou slast ve společnosti těch nejubožejších. (…) Někdy si dva kluci kvůli nějaké hře začali nadávat a prát se. Don Bosko se ihned mezi ně vložil a vyzýval je, aby přestali. Zaslepeni zlobou si ho kolikrát ani nevšímali, a tak zvedl ruku, jakoby jim chtěl dát pohlavek; ale zničehonic se zarazil, vzal je za ramena a oddělil je od sebe, vtom oba rošťáci s veškerým hádáním přestali, jakoby mávnul čarovným proutkem“ (MB, III, 126 – 127).

Don Bosko si vždycky s chlapci hrál, a když už nemohl dál běhat, seděl na zemi a hrál kuželky s těmi nejmenšími, „… na základě principu milování toho, co miluje mládež, aby mládež milovala to, co miluje vychovatel“ (Braido, 1955, 223).

A to byla další geniální intuice Dona Boska, o níž píše nadále v dopise z Říma z 10.května 1884: „Učitel, který je vidět pouze za katedrou, je učitel a nic víc, ale tráví-li s mladými přestávky, stává se z něj bratr“, neboť „Cit se neprokazuje bez důvěrnosti a bez tohoto důkazu nemůže existovat důvěra“ (MB, XVII, 111).

Don Bosko kladl na „důvěru“ velký důraz, právě protože jeho výchovná metoda byla založena na citové harmonii. 29.ledna 1883 napsal salesiánům v jednom oběžníku: „Pamatujte, že výchova je záležitostí srdce…“ (MB, XIV, 846 a XVI, 447), a proto: „Jestli se vychovateli nepodaří získat srdce mladého, je jeho dílo marné. Jestli mladý neotevře své srdce vychovateli, výchova se zhroutí“ (Braido, 1955, 205). Vskutku „důvěra budí důvěru; a Don Bosko jí poskytoval a také se mu plné důvěry dostávalo i od těch, kteří snad měli sotva špetku dobré vůle“ (Amadei, 1940, II, 140).

Ale protože se cit nedá koupit, ani nařídit, není snadné být milován a vytvořit důvěrný vztah s mladými lidmi – včetně vlastních dětí, zvlášť v období dospívání. Don Bosko to dokázal; nejenže se stal otcem hostů v oratoři, ale navíc také jejich přítelem a bratrem. To vše díky vlídným způsobům, vyrovnanému pohledu a hodnému úsměvu, které přispívaly k přátelství a důvěře. Ale především díky značným empatickým vlohám, kterými disponoval.

Měl zvláštní intuitivní schopnosti. On sám napsal, že už od dětství „… podíval-li se někomu do tváře, vypozoroval v ní plány, které měl daný člověk v srdci“ (MO, 27). Jako kněz pak znal mladé tak dobře, že četl jejich „nitro“. A také když s někým mluvil, věděl, jak se s ním okamžitě a do hloubky sladit.

„… otvírám své srdce vám všem; když se mi něco nelíbí, tak to řeknu, když vám chci dát nějakou radu, udělám to hned – buď na veřejnosti nebo v soukromí. Nikdy před vámi nemám žádné tajemství: co mám na srdci, to na jazyku. Tak se chovejte i vy, mé drahé děti. Když se vám něco nelíbí, řekněte to; uděláme, co bude možné: kdybyste udělali nějakou hloupost, svěřte mi to dřív, než se to dozví někdo jiný a budeme se snažit dát všechno do pořádku…“ (MB, VII, 506).

Mluvil se „srdcem na dlani“, protože mu to bylo přirozené a protože byl hluboce přesvědčen, že to nejdůležitější je porozumění. Mluvil jednoduše, pomalu, jasně, a přesvědčivě[1]. Často si vymýšlel pohádky, příběhy a bajky, které mladým vyprávěl, přikláněl se tak k lehko představitelným a zapamatovatelným definicím a popisům. Nevyjadřoval se nikdy jazykem vzdělance či bohatého člověka, ale slovy obyčejného člověka hovořícího k příteli.

Michelemu Magonemu se Don Bosko nepředstavil jako učitel nebo jako kněz, ale jako „přítel“. Zajímavé je jejich setkání. Jednoho večera na podzim roku 1857 čekal Don Bosko na nástupišti stanice v Carmagnolu na vlak do Turína. Kousek dál stál v mlze hlouček křičících chlapců, z nichž jeden byl slyšet nejvýrazněji. Don Bosko se ke skupině přiblížil a ta se při příchodu kněze rozprchla. Jenom jeden chlapec, jejich vůdce, tam zůstal, aby mu vzdoroval s rukama založenýma v bok a smělým postojem. Rozhovor mezi nimi, jak nám ho představuje Guido Favini (1967, 70 – 72), vydá za jakékoliv pedagogické pojednání.

            –     Kdo jste vy, že se tady mícháte do našich her?

–       Jsem jeden z tvých přátel – odpověděl Don Bosko.

–       Co od nás chcete?

–     Chci, jestli vám to nevadí, hrát a bavit se s tebou a tvými kumpány. (…) Ale kdo jsi ty?

–   Já? Kdo jsem? – dodal ostrým a jasným hlasem náčelník. – Já jsem Michele Magone, vrchní velitel zábavy. (…)

–       Kolik ti je, můj drahý Magone?

–       Je mi třináct let. (…)

–       Naučil ses nějakému řemeslu?

–       Naučil jsem se řemeslu nicnedělání.

–       Co jsi dělal doteď?

–       Chodil jsem do školy.

–       Do jaké školy?

–       Chodil jsem do třetí třídy na základní.

–       Máš ještě otce?

–       Ne, můj otec je už mrtvý.

–       Máš ještě matku?

–       Ano, má matka ještě žije a pracuje jako služka, aby mohla dávat chleba mně a mým bratrům, co jí děláme pořád samé starosti.

Toto spontánní vyjádření dalo Donu Bosku pochopit, že tenhle kluk měl ještě citlivé srdce k lásce své matky a budil beze všeho důvěru. A tak pokračoval:

–       Co chceš dělat v budoucnu?

–       Je určitě potřeba, abych něco dělal, ale nevím co.

–   Můj drahý Magone (…) víš, že chceš nechat tenhle život uličníka a začít se učit nějaké dovednosti nebo řemeslu, anebo pokračovat ve studiu?

–   Ale ano, chci; (…) tenhle život zatracence se mi už nelíbí; někteří z mých kumpánů  jsou už ve vězení; já sám se o sebe bojím; ale co mám dělat? Můj otec umřel, matka je chudá; kdo mi pomůže? (…)

V tom okamžiku staniční zvonek odbíjel poslední upozornění, jak bylo tenkrát zvykem.

–   Na, – řekl mu Don Bosko – vezmi si tuhle pečeť: zítra zajdi za Donem Ariccem, tvým vicefarářem; řekni mu, že kněz, co ti ji dal, si přeje informace o tvém chování. (…)

–       Ale jak se jmenujete? Odkud jste? Don Ariccio vás zná?

Odpověď už v tom hluku nezaslechl, a tak se hnal za kaplanem, aby mu všechno vysvětlil.

A dobrý kanovník (…) ihned Donu Boskovi napsal.

„Mladík Michele Magone je chudý chlapec a sirotek po otci; jeho matka se musí starat o obživu rodiny, nemůže se mu věnovat, a tak tráví čas po ulicích a náměstích s ostatními nezbedníky. (…) Při hodinách ve škole a při katechismu ze všech nejvíc vyrušuje: když se neúčastní, je vše v klidu; a když odejde, prospěje tak všem. Věk, chudoba, povaha a důvtip ho činí hodného všeho láskyplného jednání““.

Jakmile Don Bosko obdržel dopis od Dona Ariccia, rozhodl se chlapce přijmout, a pár dní na to už byl v oratoři. Když se ho zeptal, jestli by raději studoval nebo se učil řemeslu, vybral si Michele studium a na další otázku, co bych chtěl dělat, až vyroste, pokračuje s výkladem Favini (1967, 81 – 82):

            –     Kdyby se ničema… – řekl, a pak sklonil hlavu a usmíval se.

–       Tak pokračuj; co jsi chtěl říct: Kdyby se ničema

–     Kdyby se ničema natolik polepšil, aby se ještě mohl stát knězem, rád bych se jím stal. (…)

–     Tak uvidíme, co ničema dokáže. Zařídím ti studium; a jestli se pak staneš knězem nebo něčím jiným, bude záležet na tvém prospěchu, chování a na znameních, která ukáží, že jsi povolán do církevního stavu“.

Mladý Magone dělal ve studiu rychlé pokroky, i když v začátcích se přemáhal, aby potlačil svoji agresivitu, jak nám popisuje sám Don Bosko:

„Vzhledem k jeho vznětlivé povaze se nezřídka nechával strhnout k neovlivnitelným výbuchům hněvu; ale stačilo mu říct: Co to děláš, Magone? Takhle se mstí křesťan? To stačilo, aby se uklidnil a snížil natolik, že se šel sám druhému chlapci omluvit, poprosit ho o odpuštění a aby z jeho hrubého jednání nedělal žádný skandál.

Ale jestli během prvních měsíců jeho pobytu v oratoři potřeboval nápravu při svých záchvatech vzteku, dosáhl svou dobrou vůlí během krátké doby sebeovládání a sám se stal usmiřovatelem svých kolegů. Když došlo k nějaké rvačce, tak – ačkoliv byl drobné postavy – ihned se vrhl mezi rozhádané chlapce a slovy i silou se mu je podařilo uklidnit. (…)

Když jednoho dne doprovázel svého nadřízeného po Turíně, slyšel na náměstí jednoho kluka, jak se rouhá svatému Božímu jménu. Zdálo se, že při těch slovech ztratil veškerou rozvahu; nemyslel na to, kde je, ani že by se mu mohlo něco stát, dvěma skoky se dostal k rouhači, dal mu dva pořádné pohlavky a řekl: Takhle se zachází se svatým jménem našeho Pána? Ale kluk, větší než on, aniž by bral ohled na morální odezvu, rozčilený posměchem svých společníků, potupou před přihlížejícími a nad krví, která mu proudem tekla z nosu, se na Magoneho zuřivě vrhl; kopance, rány a pohlavky nedávali ani jednomu čas k nadýchnutí. Naštěstí přiběhl nadřízený a vložil se mezi obě válčící strany. Ne bez potíží se mu nakonec podařilo stanovit mír s uspokojením na obou stranách. Když se Michele stal zase pánem nad sebou samým, uvědomil si nerozvážnost, s jakou se pustil takovým způsobem do napravování dotyčného. Litoval svého jednání a ujišťoval, že v budoucnu si bude dávat větší pozor, že bude používat jen jednoduchá přátelská upozornění.

Jednou si zase chlapci povídali o věčnosti pekelného utrpení a jeden z nich žertem prohodil: Budeme se snažit, abychom tam neskončili, ale jestli tam skončíme, tak klid. Michele předstíral, že nerozuměl; ale mezitím se od hloučku vzdálil, hledal sirku a jak ji našel, zase se k nim vrátil. Sirku zapálil a položil ji pod ruku zmiňovaného společníka, který ji zrovna držel za zády. Ten, jakmile ucítil oheň, okamžitě vykřikl: Co to děláš, jsi blázen? Nejsem blázen, odpověděl, ale chtěl jsem jenom vyzkoušet tvůj hrdinský klid; protože jestli se cítíš na to, že bys vydržel věčná pekelná ohnivá muka, neměl by ses zneklidňovat plamínkem jedné sirky, která za chvilku shoří. Všichni se dali do smíchu, ale spálený kamarád řekl nahlas: v pekle je opravdu hrozně“ (Bosko, 1861, 49 – 56).

A když zvonek ohlásil začátek přestávky:

„Byl jako když ho vystřelí z kanónu: lítal po všech koutech hřiště; nacházel potěšení v každé zábavě, při které využíval svojí tělesné obratnosti“ (Bosko, 1861, 15).

Postupně jeho agresivita zeslábla a instinktivní erotické pudy se sublimovaly v ušlechtilost, jak ještě Don Bosko popisuje:

„Mockrát jsem ho viděl, jak přestal hrát kuličky nebo kuželky, aby si mohl zahrát jiný; mockrát, jak sestoupil z chůd, aby na nich mohl chodit další kolega, kterému při tom pěkně pomáhal, aby byla při této zábavě větší legrace a nikomu se nic nestalo.Zahlédl sklíčeného kamaráda? Přiblížil se k němu, vzal ho za ruku; pohladil ho; vyprávěl mu různé příběhy. Když se pak dověděl příčinu smutku, snažil se kamaráda povzbudit nějakou dobrou radou, a když bylo třeba, stal se jeho prostředníkem u nadřízených nebo u někoho, kdo mu mohl být oporou.Když někomu mohl vysvětlit něco složitého; pomoci mu v něčem; přinést mu vodu; upravit postel, byly to pro něj okamžiky velké radosti. Jednou v zimě trpěl jeho spolužák omrzlinami, že se nemohl nijak zotavit, ani plnit své povinnosti tak, jak toužil. Magone mu rád psal domácí úkoly a ještě je pak na zvláštní stránku opisoval, aby je mohl odevzdat učiteli; ještě víc mu pomáhal s oblékáním, upravoval mu postel, a dokonce mu dal své vlastní rukavice, aby se klučina zahřál“ (Bosko, 1861, 48 – 49).

Po pár měsících Michele Magone vážně onemocněl. Trpěl častými záchvaty kašle, při nichž chrlil krev, pravděpodobně kvůli plicní tuberkulóze, a zakrátko zemřel (v té době lidé snadno umírali na zápal plic a na tuberkulózu!). Tak se uzavřel ve čtrnácti letech krátký život bujného „velitele“ uličníků z Carmagnoly. V oratoři žil jen jeden rok a pár měsíců: od listopadu 1857 do ledna 1859.

Vychovávat znamená osvobozovat od egoismu. A výchovná metoda Dona Boska se přikláněla silou přesvědčení a srdce k zušlechtění a zapojení instinktivních pudů. A právě aby takového cíle dosáhl, ačkoliv se jednalo o pedagogiku pro širokou masu (i když ne „masovou“), která by byla otevřena všem, pedagogika Dona Boska byla pedagogikou individuální, jedince k jedinci, „ad personam“. Výchovný vstup musí být zindividualizovaný, přiměřený „vývojovému rytmu“ žáka, odpovídající jeho psychologické úrovni, neboť neexistuje žádný „univerzální kodex výchovných limitů“.

Don Bosko sledoval postupnou cestu dozrávání vychovávaného, uměl sestoupit „… na úroveň chlapce, aby ho vytáhl na úroveň svou“ (L´Arco, 1987, 13), což v náboženské terminologii odpovídá „pedagogice vtělení“ a v terminologii psychologické se to rovná postupnému sestoupení na úroveň druhého, abychom mu pomohli růst. Výraz „výchova“ je v mnoha jazycích odvozen z latinského „educere“, což znamená vyvést, vytáhnout z možností vychovávaného onu energii a ony ustavující naléhavosti bytí jeho samotného; pomáhat tedy tomu, kdo roste, k seberealizaci, k osamostatnění, k odpovědnosti. Skrze odpovědnost vyrůstá jednotlivec z dětinskosti.

To vše předpokládá jasné vztahy respektu a poslušnosti. Don Bosko v podstatě zastával nevyhnutelnou nutnost poslušnosti v tom, že chce-li mladý člověk něco dokázat, potřebuje vedení.

Každý z nás, ať už dospělý, potřebuje někoho, kdo by ho doprovázel s trpělivou důvěrou, kdo by ho podepíral, poradil mu, poslouchal ho, obdivoval se mu a odpouštěl mu. Mladý má ale daleko větší potřebu takové pomoci a není pravda, že by odmítal autoritu, naopak ji hledá, protože cítí potřebu nějakého vedení. Vyžaduje ale opravdovou spolehlivost, danou hodnotami, ne věkem, školní katedrou nebo hierarchií. Jen za těchto okolností poslouchá mladý člověk vychovatele.

Don Bosko kladl mladým na srdce povinnost poslušnosti. „Největší ctností mladého člověka,“ opakoval často, „je poslušnost vůči otci a matce“ (MB, III, 165). „Místo abyste konali skutky pokání, vykonávejte skutky poslušnosti“ (MB, XIII, 89).

Když člověk poslouchá, vyhne se vážným chybám, i když není lehké toto v mládí přijmout. Dospívající pak nejenže nemá žádnou autokritiku, ale je na kritiku velmi citlivý, neboť zraňuje jeho narcistickou představu, kterou má sám o sobě. Také většina chlapců Dona Boska nebyla k poslušnosti pohotová; byli to chlapci ponecháni sami sobě, „děti ulice“ nebo věznice. Nebyla to zlá mládež, zlovolná či zvrhlá, ale jednoduše „chudá a opuštěná“ se všemi riziky, které to přináší. Jednalo se, jak píše Carlo Colli (1982, 43), o chlapce „… kteří v situaci materiálního, kulturního, morálního, citového a duchovního opuštění, v níž se nacházeli, riskují, že se takovými stanou (zvrhlými v morálním smyslu slova), jestli je „přátelská ruka“ nenapraví, jestli je „láskyplný hlas“ nepřivolá na správnou cestu“. A vzpomeňme, mezi cennými radami, které Don Bosko dával, tu, která praví, že máme uznat svou slabost a mít pokoru přijmout pomoc od toho, kdo může pomoci a ví jak.

Víme, že ve výchově mládeže byl Don Bosko zastáncem „preventivního systému“, postaveného proti systému represivnímu: úkolem vychovatele nebylo hlídání, aby mohl určit a potrestat provinilce, ale láskyplně a nepřetržitě dávat pozor za účelem formace, výchovy, objasnění a pomoci růst a dozrát. Vychovatel měl tedy představovat otcovský a bratrský prvek, bohatý na láskyplnou ochotu.

Uskutečnění takové metody předpokládá, aby bylo o mladého pečováno a aby mu bylo během jeho psychologického vývoje pomáháno. Pečování chápeme v pravém slova smyslu být člověku nablízku nejen viditelnou, ale vědomou přítomností, založenou na osobním vztahu. Být nablízku ne ve smyslu podezíravě střežit jako policie – to brání mladému přijmout vlastní vědomí, uznat sebe samého a naučit se využívat vlastních sil – ale preventivně působit.

Don Bosko se vydal cestou Cesareho Beccarii, jenž ve svém slavném díle O zločinech a trestech (1764, § XLI), napsal: „Je lépe zločinům předcházet, než je trestat“, dále (§ XLV) že: „… nejjistějším ale nejobtížnějším prostředkem předcházení zločinů je zdokonalení výchovy“.

Podle moderní koncepce zastával tedy Don Bosko „prevenci“, výchovnou praxi, do níž přichází vstup „z hory“ a ne „z údolí“, když už se nepříjemná situace odvíjí. Braido píše (1955, 356):

„Don Bosko není rozhodně zastáncem jakési svobodné pedagogiky, chápané jako zkušební či pokusné. Pro něj je pedagogika ochrany a imunizace ideální podmínkou k běžné výchovné konstrukci. Don Bosko upřednostňuje zřízení výchovné stavby na novém pozemku, ne na takovém, kde by se nejprve musely provést předchozí sanační práce a odklid sutě. Neodmítá tuto druhou možnost; ale nepřispívá k jejímu uskutečnění“.

Jinými slovy, „vyzkoušet si na vlastní kůži“ – dovolit chlapci provést určité zkušenosti, na jejichž úrovni se ještě nenachází – bylo z pohledu Dona Boska pedagogicky chybné, protože takové negativní zkušenosti mladého člověka „spálí“ a značně poničí, a to ne vždy s možností nápravy. Za správnější považoval předcházet – ne potlačit, tzn. zakázat fyzicky izolovat a chránit – ale chlapce připravit: obrnit ho, pozitivně ho zkonstruovat, aby se on sám stal schopným odolávat a postavit se negativním situacím. Don Bosko byl přesvědčen, že je potřeba chlapce chránit před zkázou během dětství a puberty, a pro uskutečnění tohoto cíle bylo nezbytné střežit ho, být s ním, porozumět mu, přijímat ho, pomáhat mu.

„Preventivní systém“ Dona Boska nesmí být chápán pouze jako protiklad k „represivnímu“, k systému autoritářskému, zakazujícímu, omezujícímu; ani ne v zlehčovaném smyslu chápání prevence jen jako čisté ochrany, vnější obrany nebo hlídání, aby bylo zabráněno zlu. Ve skutečnosti se přikláněl, s respektem k různým typům osobnosti, k psychologickému růstu vychovávaného, a přitom mu pomáhal vybudovat si svou vlastní svobodu a připravit ho na jeho individuální a společenskou budoucnost.

Vychovávat znamená dávat důvěru. V tomto smyslu vychovatel, právě díky své stálé činnosti zaměření a vedení, je oživující, podněcující a uvádějící  skutečností, protože děti musí v rodině (také v širokém slova smyslu) najít, mimo materiální zajištění (jídlo, ošacení, hračky, knihy, atd.) také zajištění citové (důvěrnost, respekt, podněcování k individualitě a vlastní totožnosti).

Francesco Motto (1983, 41) píše: „Svou metodou, duchem a plánovanou praxí je nadřízený spíš zdrojem inspirace než vládcem nad lidmi“. Tuto skutečnost objasňuje rozhovor mezi Donem Boskem a politikem Rattazzim, ke kterému došlo v dubnu roku 1854:

„Nechť si Vaše Excelence všimne, že existují dva výchovné systémy: jeden je nazýván systémem represivním, druhý je tzv. preventivní systém. První si klade za cíl vychovávat člověka násilím, potlačit ho a potrestat, když překročí zákon, když spáchá zločin; druhý se snaží člověka vychovávat jemností, pročež mu mírně pomáhá dbát na zákony a poskytuje mu za tímto účelem nejvhodnější a nejúčinnější prostředky; a to je právě systém, který platí u nás“ (MB, V, 52).

Don Bosko určitě „preventivní systém“ nevynalezl „…lze o něm říci, že je věčným systémem zdravého rozumu“ (Vismara, 1931, 19), ale rozšířil jeho dynamiku. Stejně tak Dante Alighieri a Michelangelo Buonarotti nevynalezli poezii či sochařství, naopak měli v těchto oborech své učitele, zatímco se pak stali autory nesmrtelných děl jako jsou Božská komedie nebo kopule chrámu Sv.Petra ve Vatikánu.

Milovat, porozumět, soucítit (ve smyslu „cítit, trpět s“) a pomáhat mladým však v pedagogice Dona Boska neznamenalo hýčkat je a laskat. Víme, že přemíra účasti může být škodlivější než nevšímavost, stejně tak jako se člověk může stát tyranem skrze přílišnou dobrotu. Na druhé straně zase není určitá shovívavost, chybně zaměňovaná za „dobrotu“, nic jiného než alibi k útěku z role vychovatele, a to na jakékoliv úrovni. Není to v žádném případě důkaz lásky, vychovatel jednoduše povolí všechno, aby se „zbavil“ toho, kdo potřebuje výchovu. Rodiče, kteří si s dětmi pouze hrají a jsou hrdí na to, že jsou jejich „přátelé“ (místo aby byli otci a matkami), zůstali ve skutečnosti ve svém podvědomí jejich psychickými vrstevníky.

Za časů Dona Boska se mluvilo převážně o „dobré výchově“, „dobrých mravech“, „dobrých způsobech“ nebo o slušnosti. On sám „… trval na tom, aby byla každý týden dodržována pravidelná hodina společenského chování (kodifikovaná též v Nařízeních jeho institutů)“ (MB, X, 1022). Tuto hodinu měl na starosti ředitel a konala se každý čtvrtek nebo neděli dopoledne.

Mluvíme-li o pravidlech slušného chování, nerozumíme tím udílení poklon a líbání rukou, pozůstatek staromódní salonní výchovy. Myslíme tím ty normy respektu, které mezilidské vztahy činí snesitelnými nebo příjemnými a které se během posledních desetiletí částečně ztratily, a to až tak, že je dobrá výchova spojována se slabostí, hloupostí a omezeností. Nyní se zdá, že dochází k návratu dobrých způsobů – z nutnosti, chceme-li přežít s menší nervozitou – prostřednictvím zákoníku chování, které druhého respektuje, nezpůsobuje mu žádnou újmu a – proč ne – také mu pomáhá.

Ačkoliv se mluví o „rodině“, „lásce“ a „důvěře“, nebyla pedagogika Dona Boska sentimentální či romantická; řekli bychom, že nebyla ani něžná, poněvadž se počet Oratoriánů stále zvyšoval. Kolem roku 1870 hostilo Valdoko šest set až sedm set chlapců od dvanácti do osmnácti let a nemohlo být lehké věnovat se jim a hlídat je, také protože se jednalo o dospívající, se vším, co toto krizové vývojové období přináší. Nemohly tedy chybět ani chvíle napětí, i když přítomnost Dona Boska hrála roli rovnováhy a disciplíny primárního významu.

Právě proto, že byl silnou osobností, vedl mladé „fortiter et soaviter“ tak, že se jeho autorita a citovost proměňovala v „jemnou pevnost“. Byl knězem, jenž, aniž by zvedl hlas, dosáhl pozornosti stovky mladých, mnohdy jediným slovem. On sám nám to připomněl anekdotou z roku 1846:

„Když jednoho dne jakýsi strážník spatřil, jak jsem pohybem ruky dokázal ztišit čtyři sta mladíků, kteří poskakovali a pokřikovali na louce, vykřikl: – Kdyby tento kněz byl armádním generálem, mohl by bojovat proti nejsilnějšímu vojsku na světě. – A právě poslušnost a náklonnost mých žáků byla k zbláznění“ (MO, 158).

V Oratoři anebo v internátu opravdu vládla „rodinná“ disciplína: laskavost mírnila disciplínu, Don Bosko tresty nemiloval, protože neměl potřebu si vybíjet svoje agresivní impulsy. Myšlenka, že je třeba opravdu trestat „pro dobro těch, co jsou trestáni“, je často racionalizace-alibi proto, abychom si mohli vybít, aniž bychom se zatížili vinou, vlastní agresivitu. Don Bosko trpěl, když musel trestat, jak to upřesnil ve slůvku na dobrou noc na začátku školního roku 1863:

„Upřímně vám říkám, hnusí se mi tresty, nelíbí se mi upozorňovat s ohlašováním trestů u těch, co budou chybovat: není to můj systém. Také když někdo chyboval, tak když mohu, napravím ho dobrým slovem, když se někdo dopustil chyby, zlepší se, nečekám víc. Kdybych měl někoho z vás potrestat, tak by to spíše byl trest pro mne, protože bych moc trpěl, moc….[…]. Ne, že už bych odstranil veškeré nepořádky, ah ne, zvláště když se jedná o určité lidi, kteří dali pohoršení svým kamarádům…[…].. Existuje však jeden prostředek jak zabránit veškeré nelibosti, mojí i vaší“ (MB, VII, 503).

Jeho chování bylo pružné, takové, že se nechal vést okolnostmi, osobní situací, interpretovanou úsudkem z dlouhé zkušenosti v práci s mládeží. Jak jsme to už připomenuli, nebděl, aby zasáhl přestupek, ale bděl s láskou, aby nenastaly okolnosti, kde by je musel provést a pak proto zasluhovat trest. V případě nějaké chyby téměř vždycky používal metodu přesvědčování a přesvědčení. V určitých věcech byl však pevný a neústupný, protože věděl, že ustoupit mladému člověku znamená často „….zničit jeho budoucnost“(MB, XI, 279). V listopadu roku 1859 například rozpustil celou hudební skupinu Oratoře, potom ji sice znovu vybudoval, ale s jinými lidmi, protože pravidelně na svátek svaté Cecílie dvacet chlapců, kteří tvořilo její část, mělo hostinu podle zvyku, jak se to na venkově dělalo, a tak šli proti zákazu samotného Dona Boska.  Dobře věděl, že represivní systém může zabránit nepořádku, ale nepomáhá „růst“ a zlepšovat se, jak to ukazuje v dopise, který napsal v srpnu roku 1885 Donu Giacomo Costamagna:

Chtěl bych vám všem kázat anebo ještě lépe by bylo udělat konferenci o salesiánském duchu, který musí animovat a vést naši činnost a veškerá naše slova. Preventivní sytém je nám vlastní. Nikdy ne trestní systém, nikdy ne pokořující slova, ne přísné výčitky v přítomnosti druhých. Ve třídách ať znějí slova: milá, laskavá a trpělivá. Nikdy ne slova kousavá, nikdy ne pohlavek ani silný, ani slabý. Ať se používají negativní tresty a to vždycky takovým způsobem, že ti, kterých se to týká, se stanou našimi přáteli víc než předtím a neodejdou nikdy od nás pokoření“(MB, XVII, 628).

Když se však musí trestat, tak Don Bosko doporučoval, aby se to nikdy nedělo veřejně, ale soukromě, protože trest musí být spravedlivý, včasný a tajný. On, připomněl Don Giovanni Bonetti, často opakoval svým asistentům: „Když už musíte někoho upozornit, upozorněte ho mezi čtyřma očima, tajně a maximálně milým způsobem“(MB, VII, 508) protože mladí lidé to musí „…dělat z principů svědomí a ne ze strachu před trestem…“(MB, XI, 321).

Vychovávat nucením, strachem je totéž jako někoho vydírat a ve skutečnosti nevychovávat, vést k nenávisti. Také „trestat“ mlčením ( – Nebudu mluvit – což znamená:  Jsi pro mne mrtvý…) je to totéž co vyděračská pomsta, která nepomáhá mladému člověku, spíše je ponechán sám sobě v těžkém okamžiku. Autentická výchova k lásce je výchovou k psychologické svobodě, která odpovídá proviněním z důvodů vnitřního neurotického nutkání.

Sigmund Freud (1905) tvrdil, že výchova je jeden z faktorů, které přispívají k překonání „principu zalíbení“(hledání plného a bezprostředního instinktivního sebeuspokojení) proto, aby ho člověk nahradil „principem skutečnosti“ (vzdání se egocentrismu a uznání druhého člověka), tak, že platný vychovatel dávkuje odměnu a frustrace, to znamená nechává dělat a zakazuje, aby výchovou se nenaučil tomu, co „je“, ale tomu „co musí být“.

Jiným slovy řečeno, být lidský od svého dětství, tak je třeba, aby jeho odměna rostla (cit, láska, teplo, jistota, povzbuzení, souhlas), ale je třeba také frustrace (závazky, povinnosti, zříci se něčeho, trest) proto, abychom s vytvořili sebeúctu a sebedůvěru, proto, abychom se cvičili v utrpení a v obětování se, abychom se naučili překonávat životní těžkosti.

Když však základním prvkem výchovné metody preventivního systému Dona Boska byl láskyplný vztah mezi vychovatelem a chovancem, tak tři praktické principy jeho pedagogiky byly: veselost, studium (nebo práce) a zbožnost. Když František Besucco přišel na Valdoko z pastvin Argentera, byl ohromený, že se nachází mezi sedmi sty svými vrstevníky, které on považoval za dobré, prosil Dona Boska jak by se i on mohl stát dobrým, tak mu odpověděl takto: „Když se chceš stát dobrým, tak praktikuj tři věci a všechno půjde dobře…: veselost, studium a zbožnost“ (Bosco 1864, 90).

Originalita Dona Boska byla v tom, že dal pedagogickou hodnotu radosti, dobré náladě. To znamená, že nejen přijal, ale také sdílel jako vychovatel radost mladých lidi, otevřenou a veselou. Byla to „pedagogie radosti“, v moderních termínech řečeno „jasnost“, pak tedy zbavující neurózy a podněcující tvořivost, protože vlévala naději, vůli pracovat, studovat, žít a žít spolu. Veselost opravdu neslouží jenom k psychickému uvolnění dotyčného člověka, ale také je tvůrčím podnětem kvůli svým vnitřním hodnotám a pozitivnímu společenskému chování.

Neurotik není nikdy klidný (jasný) a ještě méně veselý a veselost Dona Boska byla poslední zkouškou jeho psychické vyrovnanosti. Už od roku 1832, když byl studentem na gymnáziu v Chieri, tak založil pro své kamarády  sdružení, které pojmenoval „Veselá společnost“, která měla jako heslo „Servite Domino in letizia“(Ž 99, 1).. Jejím cílem bylo. „…vychutnat ve skeptickém věku pravou radost“ (Favini, 1949, 16) s divadlem, zpěvem, hudbou,  a kde „…byla veliká povinnost přísně hledat knihy a řeči, které by mohly přispět k tomu, abych byli veselí…“(MO, 521). Jako dospělý se vždycky jevil jako klidný, usměvavý, i když stál před  otřesnými fakty a trpěl. Don Rua podal toto svědectví:

„Stále se udržoval vždycky klidným a veselým, že se mohlo zdát, že nemá žádné těžkosti a starosti.  Jenom někdy jsem ho viděl méně veselého v okolnostech, kdy mě potíže s  úřady občanskými i církevními, trápily ho tak, že nemohl  s nimi nalézt plnou shodu.. Ostatně když jsme ho viděli žoviálnějšího než obvykle, tak jsme si mezi sebou říkali: „Asi Don Bosko má v těchto dnech nějaké velké trápení, když je žoviálnější než obvykle. Opravdu, den potom jsme objevili, že tomu tak skutečně bylo…(PV, 466).

Když rodič není veselý, tak činí úzkostlivými své vlastní děti, i když je nesmírně miluje. Veselost je rovnice emocí, myšlenek, idejí, . Je to také otázka víry v život, protože ten, kdo má víru, tak nemůže být pesimista.

Don Bosko byl člověkem radostné víry, také se mohlo zdát divné, že člověk, který pak byl uznán „svatým“, by prožil život v radosti. „Sloužit Pánu“ nebylo stejné mezi ním a a melancholickým životem vzdáleném  každé zábavě a potěšení. V Oratoři se často slavilo a mělo to ráz rodinné oslavy, a tak pro toho, kdo je sám, protože opustil anebo byl opuštěn, ještě více potřebuje klidnou radost. Don Bosko takto vybízel své spolupracovníky:

„Doporučuji ti, abys byl radostný ty i tví chlapci a aby mohli volat ať žije Don Bosko postarej se o to, abys jim dal příležitost slavit a mít dobrý oběd. Ať si však všimnou, že je chci mít všechny zdravé, silné, veselé, a aby se zavřela ošetřovna a otevřely se dokořán dveře jídelny …..“(dopis z 9. února 1870 Donu Giovanni Bonetti;E, II, 74). „Přeji si, aby všichni chlapci byli veselí na druhý den po obdržení této zprávy a ať mohou ze srdce křičet: „Ať žije Don Bosko, postarej se o to, aby bylo něco na stole, aby se u něho rozproudila řeč“(dopis z 10. února 1870 Donu Giovanni Batista Francesia; E, II, 75).

V Oratoři nechyběla zábava, jako tom referuje Don Felice Reviglio:

Na dosti velikém hřišti, které obklopovalo malou kapličku, se shromažďovali chlapci ve svátečních dnech, bylo jich asi 500. Don Bosko měl různé hry a gymnastické nářadí proto, aby je udržoval veselé, jako jsou bocce  (italská hra asi jako kuželky), chůdy, piastrelle, krok giganta, parallela, koza na přeskakování. U příležitosti slavnosti svatého Alojze a svatého Františka Sáleského tam byly běhy v pytli, rozbíjení hrnců, ztřeštěnec (takto pojmenovaná hra spočívala na nakloněné rovině pomazané mýdlem, nepředstavovala nebezpečí a odměnu dostal ten, kdo se dotkl vrcholku“(PC, 147).

Během rekreace si chlapci hráli moc. Sám Don Bosko je k tomu vybízel, protože vytušil, že hráčský rozměr lidské bytosti je velice důležitý v psychické rovnováze anebo v životě vztahů. Když si s někým hraju, když se spolu smějeme, prožíváme pozitivní pocity vnitřního blahobytu a větší vztah s druhým člověkem. Hrát si, bavit se, smát se spolu, tak to jsou tajemství opravdového přátelství, hlubokého souladu a pak tedy skutečné komunikace. Ostatně ten, kdo se neumí zasmát, tak nežije klidně. Don Bosko věděl, že mladí lidé nemohou dělat něco méně než se bavit. On byl schopen je zabavit kejklemi a kouzlením, když bylo třeba, tak byl i akrobat. Přinášel svým chlapcům příklad svatého Alojze, kterého se jednou ptali během rekreace, co by asi dělal, kdyby mu bylo řečeno, že přišla hodina, kdy má zemřít, odpověděl, že by dál pokračoval ve hře „…protože vím, že se tyto hry Pánu líbí“ (Bosco, 1847b, 21).

Bylo tam u něho přirozené pouto, instinktivní mezi Donem Boskem a hrou. Jeho psychika /nejen v dětství / byla hráčská. Použil hru k tomu, aby potkal chlapce, a sám ve hře vystupoval jako protagonista, nejen proto, že pochopil, že „hřiště je přitáhne ke kostelu“, ale také proto, že hráčská činnost sublimuje agresivitu. Je to tak proto, že zahrnuje také přijetí a respektování norem, je to účinný prostředek pro získání správného vztahového chování. Hráčská socializace má pak poháněcí a zrající osobnostní účinek, poněvadž učí navazovat vztah s druhými, vycházet z vlastního egoismu a brát v úvahu pohledy jiných. Jednou jeden novinář navštívil Oratoř a zaznamenal tam ovzduší  klidné a veselé, které tam kralovalo. Prosil tedy Dona Boska, aby mu řekl, jak toho dosáhl. Odpověděl mu takto: „My na místo trestů máme asistenci a hry“(MB, XVI, 168).

Hra není jenom požadavkem životního pohybu, vyžaduje také snahu a vytrvalost, faktory psychologického růstu, přispívá tak  k dosažení psychické zralosti. Kromě toho tím, že je také účastí, je podnětem k společnému životu a ulehčuje seznámení a stabilizuje platné vztahy přátelství a solidarity, které mezi jiným uspokojují tendencí dospívajících sdružovat se.

Don Bosko pak chápal hru jako vztahové teplo zvláště důležité pro mnoho jeho chlapců, kteří neprožívali uspokojující citové vztahy. Vlastně z tohoto důvodu herní činnost, která v Oratoři probíhala, tvořila, jak jsme to už napsali, spojující okamžiky nejen mezi chlapci, kteří tam bydleli, ale také mezi nimi a vychovateli. Hra je také terapeutickou, protože udržuje vyrovnávací prvek v životě chlapce, zvláště když musí strávit mnoho hodin v práci anebo ve studiu. Ve formulaci Dona Boska  „zdraví, moudrost, svatost“ termín „zdraví“ odpovídá na respektování fyzických požadavků  a na potřebu herní činnosti a pohybu. Napsal o tom Don Ricaldone  (1952, II, 49):

„Donutilo ho to vyloučit sedavé hry z důvodu, že neodpovídají na potřeby pohybu uvolnění se, které chlapec má. Proto nikdy nechtěl, aby na hřištích během rekreace v jeho Institutech  byly lavičky anebo jednotlivá sedátka, aby se tak vyhnulo možnosti dát příležitost takovým hrám. Ostatně pedagogové se shodují ve vyloučení her, které nejsou dostatečně hrami, takových, které vyžadují přílišné přemýšlení, a tak spíše zatěžují ducha, než aby ho uvolnily“.

Don Bosko společnými procházkami s mládeží přes kopečky Monferrato a s pobyty na venkově hlásal exkursivní turistiku a pod určitými aspekty letní pobyty. Ke svým chlapcům opravdu v roce 1876 mluvil takto:

„Mottem je to, co více prospívá zdraví… Jsem toho názoru, že nezanedbatelná  příčina  umenšení zdraví v této době pochází z toho, že se lidé už tolik nepohybují jako předtím. Pohodlí omnibusu, vagónu, železnice (dnes to platí ještě více, mohli bychom mluvit o autech a jiných dopravních prostředcích) bere mnoha lidem příležitost udělat si i jen krátkou procházku, zatímco před padesáti lety se považovalo za procházku jít z Turína do Lanzo pěšky. Zdá se mi, že pohyb na  železnici anebo v jiném dopravním prostředku není dostatečný k tomu,aby člověk byl na tom dobře“ (MB, XII, 343).

Tato slova Dona Boska předvídaly současné protihygienické způsoby života. My lidé atomového věku jsme se už odcizili také pocitům, které pocházejí z prostoru a z barev. My víme například, jak jsme otrávení hlukem, ale neumíme se obohatit zvukem. Ztratili jsme  zalíbení ve smyslovém vnímání nabízeném kontemplací krajiny, neumíme vychutnat barvu země a vůni vzduchu, neposloucháme zpěv tekoucí vody a pláč spadlých listů. Chápeme jenom barvy, zvuky, hudbu, ale barvy v přírodě jsou intenzivnější.

Don Bosko se snažil rozvíjet u svých chlapců cit pro krásno, přírodu, estetiku a dělal to vhodnými srovnáními, šťastnými analogiemi, poetickými portréty přírody. On sám vyprávěl, že v roce 1850-1852, když vyšel ze světnice pozdě v noci po intenzivním pracovním dnu:

Když jsem vyšel na balkon, zastavil jsem se, abych kontemploval nekonečné prostory oblohy, zaměřil jsem se na Velkého medvěda, díval jsem se na měsíc, pak na planety, pak na hvězdy. Přemýšlel jsem, obdivoval jsem krásu, velikost a množství hvězd, nekonečnou vzdálenost mezi nimi a mnou. Když jsem se dál zabýval těmito myšlenkami, dostal jsem se až k mlhovinám a ještě dál. Přemýšlel jsem nad tím, že poslední hvězda mlhoviny, že každá z nich – je jich miliony – vytváří skupinu,  mohla by být středem, ze kterého by se mohlo s potěšením dívat na toto divadlo, jakému se člověk těší, když se dívá ze země, ať je to z jakékoli strany, ať se člověk podívá z jakéhokoli bodu do jasné noci. Tak mne to vzalo, že přicházela na mne závrať. Universum se mi jevilo tak veliké, tak božské, že jsem nemohl unést tuto podívanou a mou jedinou záchranou bylo ihned utéci do své světnice….“ V tomto bodě byli všichni mladí lidé překvapení, tajili dech, očekávali, co ještě Don Bosko řekne. On po krátké pauze  dále pokračoval:“ …utíkal jsem se schovat pod přikrývku.“ Mládež se smála tomuto závěru a Don Bosko dodal: „Jedině tam pod tou přikrývkou se mi zdálo, že nejsem tak malý a přezíraný“ (MB, IV, 202-203).

Don Bosko byl „Božím básníkem“. Snad jenom  umění v souladu universálního slova smyslu jde mimo lidské. Jenom umění funguje jako spojka, která oživuje a pozvedá lidskou bytost. Ne náhodou uvedl Don Bosko do svých škol zpěv a hudbu, protože byl přesvědčený, že přispějí k dobrému úspěchu výchovy(MB, XI, 222). On věděl, že mládež miluje zpěv a hudbu. Proto tvrdil: „….Oratoř bez hudby  je tělo bez duše“ (MB, V, 347). K jiným školním předmětům „…se přidává celý  kurz vojenské kapely pro lákání jak u interních, tak i externích. Vyučuje se piano, tahací harmonika, harmonium, orgán, všechny dřevěné hudební nástroje i kovové a strunné…“(Riassunto della Pia Societa di San Francesco di Sales nel 23. febraio 1874, in OE, XXV, 38).

Na Valdoku se pak hrálo také divadlo pro rozveselení, výchovu a poučení mládeže. Aby zabavil chlapce, zavedl Don Bosko iniciativně divadlo loutek, po roku 1851 se v Oratoři začaly recitovat komedie a udělalo se improvizované jeviště. Od roku 1858 do roku 1866 se divadlo přemístilo do refektáře ve spodní části kostela svatého Františka Sáleského  a následně do rozsáhlého sálu studovny.

Skrze zpěv, hudbu a divadlo zamýšlel Don Bosko také formovat estetický smysl svých chovanců, např. zavedením gymnastiky chtěl napomáhat tělesnému rozvoji. Jeho chlapci si tak hráli, procházeli se, hráli na hudební nástroje, recitovali, závodili ve sportu a vlastně hrou, jejich přirozené prostředí se stávalo divadlem hudbou a sportem,byli ne už „adresáti“,  ale „protagonisté“ výchovné činnosti zdravé a radostné. Proto bylo lehké cítit se dobře v salesiánském domě. Kromě na „morálním líbit se“ postavil také Don Bosko „morální povinnost“. Jedna z  pedagogických charakteristik jeho díla bylo vychovat mladé lidi, aby „neztráceli čas“. Pro Dona Boska život byl povinnost, závazek a morální zodpovědnost. Potom čas byl pokladem. Napsal to také na plakátě ve své místnosti. „Nedoporučuji vám pokání a posty, ale práci,  práci,  práci“ (MB, IV, 316), opakoval často mladým lidem. „Práce“ bylo jeho nejčastější slovo, „je to veliká záchrana morálky“ (MB, XIII, 86). V oficiálních Pravidlech už roku 1877 (Bosco 1877b, 69) napsal:

„Pamatujte si, že váš věk je jarem života. Kdo si nezvykne na práci v době mládí, tak více méně bude vždycky lenoch až do svého stáří s hanbou ve vlasti a u příbuzných a snad i s nenapravitelnými škodami pro svoji vlastní duši“.

Práce pak nejen jako existenční nutnost, ale také jako hodnota, skrze kterou se buduje, realizuje a vyjadřuje osoba. Je rozdíl mezi pracovat, abychom „produkovali“, a pracovat z „lásky“, mezi prací mající za cíl konzumní společnost a pak tedy cíl sám v sobě a prací jako výraz lásky a pak tedy službu člověku. Don Bosko podněcoval své spolupracovníky také k všestrannosti v práci. Večer 20. ledna v roce 1862 napsal:

„Každý musí být připraven vystoupit k ambonu a zároveň jít i do kuchyně. Teď jít do školy a vyučovat a  zároveň jít i zametat, teď dělat katechismus anebo jít se modlit do kostela, asistovat během rekreace, klidně studovat ve své místnosti anebo dělat doprovod chlapcům na procházce. Být připravený přikazovat i   poslouchat“(MB, VII, 47).

V životě obstojí vždycky lépe ten, kdo umí zařídit si všechno sám, protože je soběstačný, nezávislý na jiných. V salesiánské rodině na Valdoku kněží, klerici uměli dělat všechno, následovali tak všestranný příklad zakladatele, který byl kejklířem, akrobatem, krejčím, truhlářem, obuvníkem, knihvazačem, hudebníkem, básníkem, spisovatelem a knězem.  Bylo to dobré, protože spolupracovníci Dona Boska  nikdy neměli život lehký a to jak v Itálii, tak i v cizině na misiích. První Salesiáni poslaní například do Mirabello dělali tesaře, zedníky, metaře, zelináře předtím, než byli učitelé, profesoři. Rovněž se může říct o dvanácti Salesiánech poslaných v roce 1864 do bývalého kláštera kapucínů v Lanzo: museli zrenovovat od lemování po okna, od kaple po zahradu.

Don Bosko byl na své spolupracovníky náročný také, co se týkalo studia. Co se týkalo školního vyučování, když rostl počet jeho kleriků co do počtu i do věku, tak postupně přešel od externích profesorů k týmu salesiánských profesorů. Don Bosko pochopil, že salesiáni se museli přizpůsobit vládním nařízením, které zakazovalo vyučovat řeholníkům, kteří neměli státní tituly. Don Bosko nechal pak zapsat své mladé spolupracovníky na Královskou univerzitu v Turíně, na fakultu krásné literatury, matematiky, filosofie, aby tam získali státem uznané tituly. Avšak někteří biskupové neschvalovali toto jeho rozvážné opatření, interpretovali ho jako úkon slabosti vůči vládním požadavkům, považovali ho za nespravedlivý a to až tak, že chtěli zakázat vlastnímu kléru, aby chodil ke zkouškám do školy anebo na laickou univerzitu. „Pedagogika povinnosti“ v práci a ve studiu byla uskutečněná Donem Boskem, kromě toho, že neustále povzbuzoval, především svojí příkladnou pracovitostí. On věděl, že „….nejúčinnější příkaz představeného je jeho dobrý příklad (Bosco, 1860, 10).Ostatně vychovává se „tím, co člověk je“, než tím „co říká“. Empatický vztah, který se vytváří mezi vychovatelem a chovancem, tak první promítá  na druhého vlastní úroveň psychologické zralosti, nevědomě mu předává také vlastní eventuální psycho-afektivní nezralosti.

Ten, kdo asistuje, kdo vede, kdo vychovává, musí  platit, a proto, aby platil, musí integrovat svoje  instinktivní tendence bez toho, aby je nevědomě potlačil. Jeho úkolem není opravdu to, aby zdůrazňoval patologickým způsobem potlačení takových tendencí, ale aby podpořil jejich vývoj sublimací.  Afekto-sexuální zrání se nezíská  přehnanou ochranou, potlačením, znevážením anebo útěkem od sexuality, avšak podporou dovolené integrace erotického instinktu výchovou ke smyslu pro zodpovědnost a ke kontrole vlastních instinktů. Kromě toho jde o to nezaměňovat agresivitu s nepřátelstvím proto, aby se vyhnulo reagovat nepřátelsky proti takovému instinktu povzbuzováním takovým způsobem k pasivitě.

Ne všichni vychovatelé pociťují nutnost, aby podpořili spolu se zdravím a fyzický rozvojem také psychický rozvoj chovanců. Často se zanedbává uznání a ohodnocení psychických faktorů a podstatných norem mentální hygieny.  Hlubinná psychologie opravdu nás naučila, že psychický život chovance má rozhodující hodnotu,  takže problémy chlapce se redukují především na problémy vychovatelů. Mnohé psychologické konflikty mladých lidi s následujícími selháními v životě (droga, zločinnost, psychoneuróza) jsou důsledkem psycho-afektivní nezralosti těch, kteří mají za úkol je vychovávat. V době Dona Boska nebyly problémy s drogou a ani s „volným časem“, protože chlapci byli předčasně začlenění do světa práce s velice dlouhou pracovní dobou. Avšak už tehdy Don Bosko radil, především studentům, kteří chodili na prázdniny, aby utekli nebezpečí zahálky: aby byli pořád něčím zaměstnaní.

„Těm, co jdou, i těm, co zůstávají, radím jedinou věc a to je útěk před zahálkou. Vím, že některým se to nebude zdát moc hezké jít na prázdniny pracovat. Avšak slovo vaco, vacas, vacare neznamená odpočívat, nic nedělat, jak se někdo domnívá, ale spíše se tím chce říct zabývat se něčím, něco očekávat… Přeji si, aby v jakémkoli čase se vždycky něco dělalo a aby se neztratila ani minuta….

Měli bychom tedy pořád pracovat? Jsou různé druhy práce, samotná zábava může být zaměstnáním. Ten, kdo má vinici, tak jen ať se jde najíst hroznů. Doporučuji jenom,aby jedli zralé. Kdyby tam byly broskve, fíky, hrušky, jablka, tak jenom ať jsou dobré, vesele je jezte. Ano,  spíše vám doporučuji, ať se bavíte hodně. Hrajte si,  hrajte boccie, s míčem. Každý v rodině má i speciální zábavu, ať se hrají karty, dáma,  taroky,  šachy i s jinými prostředky, které  naleznete, abyste se bavili. Především vám doporučuji, abyste dělali krásné a dlouhé procházky. Přesto každý bude mít ještě hodně volného času na čtení, na studium proto, aby dokončil nějaký traktát anebo nějakého autora, kterého ještě nepochopil“(MB, XIII, 411-412).

Zahálkou pro Dona Boska bylo všechno, co člověka vzdalovalo od vlastních povinností, trávit čas v nečinnosti. Z toho důvodu motto Salesiánské Kongregace  bylo „práce a umírněnost“, jak to vysvětlil sám Don Bosko:

„Také špatní lidé umí ocenit, když se skutečně pracuje bez postranních zájmů a pracuje se hodně“ (MB, XI, 168). „Žijeme v dobách, kdy je třeba pracovat. Svět se stal materiálním (materialistickým), proto je třeba pracovat a dát poznat dobro, které se koná“(MB, XIII, 126). „Současný svět chce vidět díla, chce vidět klerus pracovat, vyučovat a vychovávat chudou a opuštěnou mládež charitativními díly, útulky, školami“(MB, XIII, 123). „Od nás se nechtějí peníze, ale námahy“ (MB, XIII, 80).

Co se týče námahy, tak Don Bosko jich měl mnoho bez toho, aniž by si naříkal. Ostatně ti, co se příliš litují, že mají hodně práce a ztrácejí čas naříkáním, často „chodí sem a tam naprázdno“, zatímco lidé opravdu aktivní nemají čas, aby o tom informovali druhé lidi.

Je pravdou, že nelze každý den vymýšlet pořád nové věci, že není lehké uskutečnit a dynamicky prožívat celý den. Mnoho lidí však zahazuje svůj život, nežije ho, jenom jím prochází. Tito lidé proběhnou životem, aniž by do něho pronikli, nechají se vláčet vlastními instinkty vlastně proto, že dovolili, aby okolnosti proměnily jejich touhy a ideály v návyky.  Toto není možné říct o Donu Boskovi, který po celý svůj život „….pracuje intenzivně  a  neustále tak, že musel prosit pro sebe svatou Stolici (je to pohoršlivá věc pro světce) o dispens od povinnosti modlit se brevíř“(Colli, 1982, 139). Byl od něho opravdu dispenzován samotným papežem v roce 1858. Také v hodině smrti zanechal  svým Salesiánům jako duchovní dědictví práci, řekl jim: „Nemohu pracovat, teď se to už týká vás“(MB, XVIII, 476).  Trojice programového prohlášení boskovské pedagogiky  zahrnovalo kromě veselosti a práce také zbožnost.  Jeho snahou bylo, aby pomohl méně nadaným chlapcům, méně milovaným, chudším, více „ohroženým“, že vykolejí, anebo aby přinesl pomoc těm, co už vykolejili“. Jiné kongregace směřovali k „selekci těch lepších“, tak aplikovali diskriminační podmínky ekonomické a sociální. Don Bosko přijímal všechny. Když přiváděl domů čističe komínů, nechtěl po něm, aby si umyl tvář, ale svědomí a srdce. Své Oratoře a své školy otevíral všem mladým lidem, přednost dával těm nejpotřebnějším. Když v listopadu 1856 začalo na Valdoku celodenní vyučování pro základní školu, tak to bylo pro „..ty mladé lidi, kteří proto, že byli špatně oblečení, nemohli chodit do veřejných škol“(MB, XV, 704). Don Bosko měl tedy odvahu vzít si s sebou ty „obtížné“ chlapce a pak tedy rozhodně „nepohodlné“ pro rodinu a společnost.

Jeho výchovný úkol pak nebyl lehký také proto, že základy vědomé morálky se budují v prvních deseti letech života skrze rodinu, kostel, školu. Tak se potom stává obtížným budovat etiku u dotyčného člověka po tomto věku. Don Bosko však věděl, že také v tom nejhorším mladém člověku je vždycky přístupný bod přijímat a darovat lásku, pak je tedy proniknutelný pro výchovnou činnost. První povinností vychovatele je tedy objevit tento přístupový bod k dobru a pomoci mladému člověku „růst“, to znamená zrát.

Don Bosko měl a inspiroval své následovníky, absolutní víru v dobrotu lidské přirozenosti, která je i u lidi vzpurných a zkažených. Jeho výchovná strategie  spočívala v povzbuzování  a v podporování silou lásky této hluboké ochoty k dobru. Z toho důvodu nikdy neodmítal mladého člověka, i když se považoval za nenapravitelného, protože nikoho za takového nepovažoval. Také nechtěl, aby jeho domy byly považované za  „Nápravné ústavy“. V určitém slova smyslu svoji metodu stavěl na slovech svatého Pavla (1Kor 13, 4): „ Láska je trpělivá, laskavá, nezávidí, láska se nevychloubá a  není domýšlivá.“

Na Faldíku láska opravdu byla „…..nebyla jenom hlásaná, ale vykonávaná a rostla cvičením v dobrých dílech. V Oratoři a v Koleji zralejší pomáhají menším a zaměřují se na nově příchozí“(Brado, 1981, II, 356).

 

Oratoř nebyla jenom domem profánní a náboženské kultury, ale také domem zbožnosti, kde agresivita byla neutralizovaná láskou, protože: „Ten, kdo ví, že je milován, miluje, a kdo je milován, obdrží všechno zvláště od mladých“(MB, XVII, 107). Tam, kde je rodinná láska a trpělivost, je také mnohem lehčí dosáhnout poslušnosti a discipliny u chovanců, protože oni „…..se ukazuji jako poddajní vůči všem, kteří jim chtějí nařizovat, kterými jsou určitě milováni“(MB, XVII, 107).

„Dobrota srdce“ vytváří opravdu neviditelné vztahy, ale vyladěné. Pomáhá především nejslabším, méně nadaným, těm, kteří potřebují více soucitu také ve škole. V tomto ohledu Don Bosko napsal:

 

„Profesoři celkově směřují k tomu, aby se zalíbili chovancům,kteří jsou ve studiu primusové a kvůli jejich nadání se při výkladu zaměřují jenom na ně……. Já jsem naopak opačného mínění. Domnívám se, že je povinnost, aby každý profesor se zaměřil na méně nadané ve třídě. Měl by je častěji vyvolávat než ty ostatní, zastavit se u nich déle při výkladu a opakovat, opakovat, dokud to nepochopí, přizpůsobit úkoly a lekce jejich schopnostem. Když se vyučující drží opačné metody než je tato, tak neučí školáky, ale jenom některé žáky. Proto, aby se zabýval vhodně nadanějšími žáky, tak ať jim dává úkoly a lekce těžší a ať jim dává body za píli.

Spíše než přehlížet zaostalejší, ať jsou osvobození od podružných věcí, ale v hlavních materiálech ať se přizpůsobí úplně jim“(MB, XI, 218).

Don Bosko věděl, že nešťastnost, smutek, osamělost, izolace, nechuť, nedostatek nadšení, odmítání dokonce zábavy jsou reakce, které ohlašují, že něco nefunguje v psychice.Je to více méně na hlubinné úrovni. Don Bosko také tušil, že se nemohla vyléčit nemoc, když se léčily jenom její příznaky, ale bylo třeba určit její příčiny.  Snažil se tedy sestoupit ke kořenům, které více méně souvisely s problémem citového nedostatku, na které bylo třeba dát lék s trpělivou a laskavou tolerancí. „Trpělivostí“, obvykle říkával, „se spraví mnoho věcí“(MB, III, 147). Svým spolupracovníkům často opakoval: „Pamatujte si, že chlapci chybují kvůli živosti a ne ze zloby, spíše, že nebyla u nich asistence než ze špatnosti..“(MB, IV, 533). Pedagog Brado (1955, 44, poznámka 55) referuje o dvou epizodách:

„..V jednom ústavu ukradli jablka ponechané sestrami na okně spížky. Žádná výčitka chlapcům, ale sestrám, ano: „Omyl není u chlapců, ale váš..Pamatujte si, abyste nestavěli mladé lidi do situace, kde by se mohli dopustit nějakého poklesku, to je  Preventivní systém Dona Boska“ (MB, X, 649). Jiný případ: Stala se  jedna nepříjemnost v roce 1875 u příležitosti nočního bdění o svátku Panny Marie Pomocnice. Někteří chlapci využili příležitosti a schovali se v suterénu, aby mohli flámovat. Někteří představení navrhují zrušení nočního bdění. Ale Don Bosko však: „Stalo se to tak a tak. Koho je to však vina? Vás, protože jste nebyl dost bdělí. Teď se nepotlačí dobro, aby se zabránilo zlu. Spíše na příští rok ať se myslí včas na to a  ať využijí všechna opatření, aby se nevhodné stížnosti už neopakovaly (MB, XI, 203)“.

Láska Dona Boska pocházela z jeho snu, který měl v devíti letech, kde bylo napomenutí: „Ne pohlavky, ale vlídností a láskou budeš muset získat tyto své přátele“ (MO, 23).

„V té době jsem měl sen, který mně zůstal v paměti celý život. Zdálo se mi, že jsem nedaleko domu na prostorném dvoře. Bavilo se zde mnoho chlapců. Někteří se smáli, jiní si hráli a mnozí také kleli. Když jsem slyšel to rouhání, vrhl jsem se na ně. Chtěl jsem je umlčet slovy i pěstmi.

V tom okamžiku se objevil ctihodný člověk v mužném věku ve vznešeném oděvu. Celý byl zahalen do bílého pláště. Tvář mu tak zářila, že se na ni nedalo ani podívat. Oslovil mne jménem a rozkázal mi, abych se postavil do čela těchto chlapců. A dodal:

– Ne bitím, ale vlídností budeš muset získat tyto své přátele. Dej se s nimi do řeči a pouč je o ošklivosti hříchu a kráse ctnosti.

Zmatený a vystrašený jsem dodal, že jsem jenom ubohý a nevědomý chlapec neschopný vyprávět o náboženství takovým uličníkům.

V té chvíli se chlapci přestali rvát, vykřikovat a proklínat a všichni obstoupili mluvícího. Ani jsem nevěděl, co říkám, když jsem se zeptal:

– Kdo jste, že ode mě žádáte tak nemožné věci?

– Právě proto – odpověděl – že se ti to zdá tak nemožné, musíš to učinit možným tím, že poslechneš a získáš vědomosti.

– Jak mohu získat vědomosti?

– Dám ti učitelku. Pod jejím vedením se staneš moudrým, protože bez ní je každá moudrost pouze hloupostí.

– Ale kdo jste vy, že mluvíte tímto způsobem?

– Jsem Synem té, kterou tě tvá matka naučila pozdravovat třikrát denně.

– Moje matka mi vždy říkává, abych se nestýkal bez jejího dovolení s neznámými. Řekněte mi tedy, jak se jmenujete.

– Zeptej se na to mé matky.

V tu chvíli jsem vedle něho spatřil vznešenou paní, oděnou oslnivým pláštěm, který zářil na všechny strany, jako by každý bod byl třpytivou hvězdou. Když viděla, že jsem v otázkách a odpovědích zmatený, pokynula mi, abych se k Ní přiblížil, vzala mě laskavě za ruku, podívala se na mě a řekla mi:

– Podívej se.

Ohlédl jsem se a viděl jsem, že všichni ti chlapci najednou zmizeli. Místo nich tu bylo mnoho kůzlat, psů, koček, medvědů a dalších zvířat.

Vznešená paní mi řekla:

– Toto je tvoje pole, tady musíš pracovat. Staň se pokorným, statečným a silným. Co vidíš, že se teď děje s těmito zvířaty, musíš udělat s mými syny.

Ohlédl jsem se znovu – a místo těch divokých zvířat se zde objevili krotcí beránci, kteří pobíhali a poskakovali okolo tohoto muže a paní a radostně pobekávali na jejich počest.

V tom okamžiku – stále ve snu – dal jsem se do pláče a prosil jsem tu paní, aby mluvila pochopitelným způsobem, protože jsem nevěděl, co to mělo znamenat.

Položila mi ruku na hlavu a řekla:

– Ve svůj čas všechno pochopíš.

Jen co to dořekla, probudil mě jakýsi hřmot a všechno zmizelo.

Byl jsem ohromen. Zdálo se mi, že mě bolí ruce potlučené od úderů, které jsem rozdával na všechny strany, a že mi hoří tvář od políčků, které jsem dostal. Pak ten muž, žena, to, co mi bylo řečeno a co jsem slyšel, zaměstnávalo moji mysl tak, že tu noc jsem nemohl usnout.

Ráno jsem svůj sen ihned pečlivě vyprávěl nejdříve bratrům, kteří se ihned začali smát, a pak matce a babičce. Každý si sen vykládal po svém:

– Budeš ovčákem, pastýřem – řekl Giuseppe.

– Kdo ví, zda se nestaneš knězem – přemýšlela matka.

– Budeš vůdcem zbojníků – uštěpačně dodal Antonio.

– Snům se nemá věřit – dodala nakonec babička, která neměla o teologii ani ponětí a neuměla číst ani psát.

Stejně jako moje babička jsem smýšlel i já, přesto jsem však na sen nemohl zapomenout.(MO, 22-23).

Tolerance  a láska v linii s předsevzetím: „Láska a vlídnost svatého Františka Saleského ať mě provázejí ve všem“ (MB, I, 518), toto si dal novokněz Jan Bosko 6. června roku 1841, když slavil svoji první mši. Láska a trpělivost. Don Bosko napsal: „Láska a trpělivost ať mě neustále doprovázejí v přikazování i v napravování…“(MB, X, 1041). „Láska v praktické formě je skutečnou výchovou…“(MB, IX, 996). „Mladým lidem ať se věci opakují třeba stokrát a ještě nestačí“. Pak neobviňovat toho, kdo chybuje, ale chránit a pomáhat těm nejslabším, pomáhat jim také ve ctnostech. Ponechat však především vždycky viníkovi naději na odpuštění. Chtěli bychom ještě připomenout v této kapitole o pedagogii Dona Boska jeho snahu ve studiu. I když jsme ho popsali jako velikého manuálního pracovníka, tak byl také velikým studijním člověkem. Už v dobách, kdy byl v Chieri, tak velice mnoho četl, často jednu knihu za den. Potom v následujících letech neopomíjel být aktuální v kultuře, také na poli pedagogiky.  Víme, že pravděpodobně  navštěvoval v roce 1844 lekce z pedagogiky, které probíhaly na univerzitě v Turíně a které přednášel opat Ferrante Aporti, a že měl také styky s pedagogem a vychovatelem Antonio Rosmini. Na podzim roku 1847 se odebral do Stresa, aby se s opatem setkal. Nenašel ho však, a tak se pozdržel „… se svými novici, které on poslal do tohoto noviciátu“(MB, III, 249). Setkání s Rosminim však probíhala pak v Turíně v roce 1841.

Don Bosko kromě toho měl přátelské styky s piemontskými profesory pedagogiky, jako je Giovanni Antonio Rayneri a Giuseppe Allievo, se kterými  mluvil o různé problematice vztahující se k chlapcům z Oratoře. Připomněl to Pietro Ricaldone (1951, I, 91):

„Don Bosko měl příležitost také poznat v Turíně Tommaseo, Berti, Buoncampagni, Parato a jiné významné filosofy a pedagogy. S větší částí z nich byl ve velice důvěrných vztazích, označovali ho jako příklad dobrého vychovatele…. Můžeme proto rozumně z toho vyvodit, že v kontaktu s tak výjimečnými lidmi ve vědě a v pedagogickém umění mohl náš otec bez velikého úsilí udržovat se na dobré úrovni  jak ve výchovných problémech, tak také v řešení, která oni nabízeli.

Carlo Zlotri (1955, 16) napsal: „Měl širokou a hlubokou kulturu. Latinu, řečtinu, hebrejštinu velice důvěrně znal. Mluvil také francouzsky a německy“. Kromě toho víme, že často recitoval verše klasických řeckých, latinských a italských autorů. Speciálně to byly zpěvy Božské komedie od Dante Alighieri, které měl rád.

Studoval mnoho, ale také mnoho psal. Bylo to tak, že zůstaneme překvapení před množstvím knih, děl, dopisů, memoárů, autobiografických stránek, které on sám složil. Školní díla, zábavné spisy a scénické věci, hagiografické biografické spisy, dílko pro náboženské poučení anebo o modlitbě a mnoho článků publikovaných na stránkách Katolického čtení a na stránkách Bollettino Salesiano. To všechno představuje jeho užitečnou produkci. Také jako spisovatel byl praktický. Psal pro obyčejný lid, aby byl srozumitelný, snažil se, aby ho pochopili.Čtenáři, na které se obracel, byli jeho chlapci, sedláci a lidové vrstvy.

Byl inteligentní člověk, který vytušil, asimiloval, vypracoval, střízlivě znovu začínal, protože směřoval k propagaci, leckdy to bylo s náboženskou kulturou anekdotickou, jindy rozhodně eklektickou, jak tomu bylo v roce 1849 (rok předtím než vstoupil v Piemontu v platnost metrický systém, který vyžadoval napoleonský zákon) uvedl komedii ve třech dějstvích s titulem: Metrický decimální systém (MB, III, 623-652).

Don Bosko kromě toho, že měl mysl, která všechno „absorbuje“, byl také schopný vypracovat nové myšlenky k tomu, co se vztahovalo k instituci „nedělních“ a „večerních“ škol. Od té doby, co byl v Konviktu svatého Františka z Assisi, organizoval nedělní a sváteční školy, aby učil analfabety. Potom v Útulku, ale především v „domě Morretta“, kde Don Bosko  pronajal v roce 1845 tři místnosti, aby tam shromažďoval své chlapce, tak se zrodily první večerní školy.

„..Úspěch večerních škol mě povzbudil, a tak jsem k četbě a psaní přidal aritmetiku a kreslení. Bylo to v našich krajinách poprvé, že měly místo i v takové škole. Na všech stranách se o tom vypravovalo jako o velké novince. Měly veliký ohlas, příznivý i nepříznivý“(MO, 151).

Don Bosko přdběhl dobu, ve své pedagogice ukázal  některé principy, které tvořily základ „aktivní“ školy, která se rozvinula v první polovině devatenáctého století. Byla založená na individualizaci vyučování a na důležitosti manuální aktivity a sociální výchově, škola „aktivní“ se snažila podpořit autonomii studenta, snažila se vytvořit aktivní sociální prostředí a ulehčit přímou zkušeností.

Samotná boskovská formulace zní: „…ať se dá rozsáhlá svoboda skákat, běhat, křičet podle libosti“ (MB, IV, 549), odpovídá to základnímu principu aktivní „výchovy“ v tom smyslu, že taková „rozsáhlá svoboda“ … podporuje spontánnost a zrání mladých lidi osobním způsobem“(Stella, 1981, II, 462).

Někteří také mezi těmi adepty na výchovnou práci kritizovali Dona Boska kvůli tomu, že nestrukturalizoval komplexní a vysilující pedagogickou metodu s obecnými a zvláštními metodologickými směrnicemi. Částečně souhlasíme, protože jeho dílu schází přiměřené zpracování a generalizace na metodologické rovině. Připomínáme však, že v každém sektoru vědy, speciálně humanistických vědách nikdy nechybějí lidé nejistí, vždycky hledající „přesné systémy“ (třeba také příliš pevné) proto, aby se v hloubce uklidnili. Lidé, kteří kvůli své osobní problematice neuskuteční určité neflexibilní systémy, které jsou často stereotypní, berou individualitu, intuici, improvizaci a nové iniciativy na nové požadavky: zbavují pak člověka svobody.

Don Bosko nebyl nikdy technikem pedagogiky, ale vychovatelem, podněcovatelem formace člověka. Jeho prioritou byla „pedagogika proletariátu“ ve prospěch nejnižších společenských tříd. Don Bosko byl praktickým člověkem, málo nakloněný ke spekulacím, k teoriím anebo k abstraktním úvahám. Jeho systém se zakládal na konkrétním pojetí.Jeho vědeckým hledáním bylo „dělat“. On jednal, houževnatě sledoval svůj výchovný program, který je spíše životem než teorií, jak to píše Brado (1965, XXXVI-XXXVIII):

„Don Bosko byl mužem činu svou povahou a nutností, která se v něm vytvořila od prvního dne života, neteoretizoval, nestaral se o to, aby vypracoval  filosofickou, teologickou anebo vědeckou  teorii svojí výchovné činnosti. On však pracoval. Pracoval ve světle víry a často také formálně  podle získané teologické vědy se vědomě odvolával na znalosti a intuici základní psychologie a praktické zkušenosti…“

Pro hodnocení Dona Boska je třeba vycházet víc z jeho skutků spíš než z jeho doktrinálních idejí. Ceria (1949, 661) o něm píše, že „… aniž by mnoho psal, vychoval několik generací chlapců – toto jeho živé dílo ztělesňuje ducha jeho pedagogické doktríny“. Jeho originalita spočívala daleko více než v normách, v citovém kontextu, v němž byly uplatňovány. V tom se shoduje také Braido (1955, 34):

„… jeho „preventivní systém“ není nový jako „systém“, ani jako základní systém řídících myšlenek a principů… . (…) … ale v osobitém stylu, v němž je tento celek prožíván a uváděn do praxe“. (…) „Jestli je tu něco nového, je potřeba to ještě nalézt, ne v onom systému, ale ve způsobu, jakým ho uplatňoval a učinil svým…“.

Podíváme-li se znovu na pedagogiku Dona Boska aktuálním pohledem a oddělíme od ní jeho nezbytné intuice podmíněné nyní již překonanou kulturou, ukáže se nám, jak Don Bosko, ačkoli neměl k dispozici současné vědecké přínosy z oboru pedagogiky a psychologie, vytušil, že k výchově nestačí bohatost myšlenky a vzdělání, ale naopak je zde neodmyslitelný citový vztah. Proto řekl: „Kdo nemá srdce otce, nemůže mít srdce vychovatele“ (Allievo, 1892, 434 – 435), protože cílem vychovatele je „Osvítit mysl k přetvoření srdce k dobrému“ (Svaté dějiny, 1847, 7).

Don Bosko byl jedním z těch lidí, kteří zlepšují toho, kdo je jim nablízku. Stejně jako existují lidé, co dokážou podnítit a probudit ty horší stránky v nás, agresivní a zlovolné, o kterých jsme si mysleli, že už jsou v nás provždy pohřbeny, tak že nás provokují, dráždí a útočí na nás, jsou kolem nás jiní lidé, kteří, aniž by něco zvláštního dělali, jenom svým způsobem jednání i v těch nejbanálnějších věcech v nás probouzejí stránky lepší a činí nás tím „hodnější“.

Don Bosko je tímto druhým případem. Don Giovanni Giacomelli, který s ním dva roky žil v oratoři, potvrdil že „… mladí, jak se postupně přibližovali k Donu Boskovi, se stávali lepšími a pracovitějšími…“ (MB, III, 585). Tito mladí o „preventivním systému“ nic nevěděli; věděli jen, že ten kněz je má rád a snaží se jim všemi způsoby pomáhat. V jednom slůvku na dobrou noc, 31.prosince 1859, potvrdil svou oddanost a odříkání si kvůli mladým vedoucí až k obětem.

„Mé milé děti, víte, jak vás v Pánu miluji a jak jsem se cele zasvětil, abych vám mohl sloužit, jak budu moct. To málo vědomostí, to málo zkušeností, co jsem získal, co jsem a co mám, modlitby, námahu, svatost, život samotný, všechno toužím upotřebit k vaší službě. Kdykoliv a kvůli čemukoliv se na mě obraťte, ale zvlášť v duchovních záležitostech. Z mé strany, jako dar, vám dávám celého sebe sama; moc toho není, ale když vám dávám vše, myslím tím, že si nic nenechám pro sebe“ (MB, VI, 362).

Kdo nebyl milován, nedokáže milovat. Každý z nás, už od dětství, je vlastně „akumulátorem“ lásky a jen jestli se dostatečně naplnil, bude moci na cestě životem rozdávat lásku. Jako dospělí nemůžeme dělat to, co jsme se jako děti nenaučili. Don Bosko pochopil mechanismus tohoto „ctnostného oběhu“ (kde pozitivní činnost určuje pozitivní výsledky), jak píše Pietro Gianola (1984, 11):

„Pedagogika lásky podle Dona Boska je úplná, jen když se účastní „oběhu lásky“ do všech důsledků: vychovatel miluje mladé; mladí lidé cítí a poznávají, že jsou milováni, protože jsou milováni ve věcech, které milují sami od sebe (milováni zevnitř); mladí opětují lásku vychovatelům; vychovatelé a mladí společně milují všechny věci, které slouží k lidské a křesťanské výchově“.

V tomto bodě se cíle shodují: vychovatelé i mladí milují a chtějí to samé. V této harmonii se může vzchopit i ten, kdo ztratil mravní smysl nebo samotný smysl života. Určité pedagogické myšlenky Dona Boska byly znovu objevené díky psychologickým vědám, díky moderní pedagogice. Když se píše anebo mluví o ochotě, účasti, solidaritě, spoluzodpovědnosti vychovatele, tak spontánně přichází na mysl spojení se současnými rodiči, kteří už častokrát nebdí (častokrát jsou posledními, kteří se dozví, že jejich děti drogují), protože bdělost je namáhavá a je lépe se jí vyhnout.

I když jsme přešli z rodinné a patriarchální venkovské kultury devatenáctého století do současné technické,společenské a světové  kultury, tak mladý člověk stále potřebuje výchovný vztah směřovaný na citový vztah. Nikdy tak jako v dnešní době, charakterizované mezigenerační nekomunikovatelností se nepředkládala pedagogie citového souladu, směřovaná na osobu, která pak bere v potaz požadavky jednotlivce.

Pak nezapomínejme, že pedagogická činnost Dona Boska směřovala k tomu, aby „spasil duše“ mladých lidi ne jenom ve smyslu výlučně náboženském, ale také ve smyslu psychologickém, to znamená sublimováním, integrováním, harmonizováním různých naléhavých psychologických potřeb, především podvědomých. Byla to „celistvá spása“, taková, kterou on více či méně vědomě chtěl přinášet mladému člověku, ne jenom v okruhu „věčné spásy“, ale také v pozemské dimenzi jak žít dobře. Tím bral rovněž v úvahu okruh uspokojování nejzákladnějších potřeb. Je to křesťanská a lidská spása, protože jednotlivec není jenom určený pro nebe, ale má právo, aby žil co nejlépe také zde na zemi.  Toto se může konkrétně uskutečnit jenom tehdy, když  daný člověk dosáhne fyzické a psychické zralosti, která mu dovolí, aby se začlenil do vnitřních a vnějších skutečností.

Toto, podle naší rady, byla nejvyšší pedagogicko-pastorační intuice Dona Boska. On ostatně nebyl vychovatelem, protože byl knězem (nestačí, že jsi kněz, a proto jsi dobrým vychovatelem), ale podvědomým povoláním. Ledaže by se tady jeho výchovné povolání zkompletovalo, obohatilo se v kněžském povolání. „On skutečně zorganizoval Společnost svých spolupracovníků na základě principů, kde se příprava na kněžství identifikovala s přípravou na učitele a vychovatele“ (Lamanna, 1970, 150).  S lítostí je třeba podtrhnout, že ne všechny pedagogické směrnice Dona Boska byly brané těmi, kteří dávali dohromady jeho dědictví.  Někteří nástupci opravdu nebyli vždycky v linii kontinuity s pedagogickým dědictvím po něm zděděným tím, že ho zredukovali na „vybledlou kopii“ jejich zakladatele.

Nelze čekat, že by každý salesián měl tu zralou psychologickou disponibilitu, kterou měl zakladatel Společnosti, ale bylo by vhodné, aby všichni pokračovatelé v díle Dona Boska si často znovu četli dopis poslaný z Říma 10. května 1884 (E, IV, 263 – 264), kde píše o tom, jak měl sen, jak v Oratoři byla krize zapříčiněná liknavostí v plnění povinností,  jak se tam během rekreace ztratila radost a upadla zbožnost. Na otázku, proč k tomu došlo, průvodce přítomný ve snu odpověděl, že „….schází to nejlepší“ a to znamená „že mladí lidé ať nejsou jenom milovaní, ale aby i poznali, že jsou milováni“. Ať jsou milováni v tom, co se jim líbí, a to takovým způsobem, aby představení byli považování za otce, bratry a přátele, a pak budou milováni a ne obáváni. Pořád stejný průvodce doporučuje rodinný důvěrný vztah k mladým lidem, kritizuje to, že představení se vzdálili od pravidel nadiktovaných Donem Boskem(MB, XVII, 108 – 114).

Jako souvislost nám přichází na mysl jiný bohatý pedagogický dokument, sen z 1.12.1884, během kterého Don Bosko asistoval na shromáždění ďáblů, kteří chtěli zničit Salesiánskou kongregaci. Následující ráno, potom co ho vyprávěl  klerikovi Carlo Viglietti, uzavřel ho tím, že ho vzal jako výchozí bod pro některé Salesiány, kteří by se mohli klamat v tom, že dobro Kongregace by mělo spočívat jedině v tom, že budou učení, a pak v tom, že budou studovat mnoho pro sebe, bez toho, že by to dali do služeb bližnímu, to, co znali.

„Pak tam budou takoví, kteří budou chtít především vědu, která nafukuje, která jim zaopatří chválu lidi a která je učiní takovými, že budou pohrdat lidmi, kteří vědí toho méně než oni“ (MB, XVII, 389).

Snad také z tohoto důvodu se stalo, že jsme potkávali bývalé salesiánské chovance, zvláště bezprostředně  po válce, kteří naříkali, že nenašli u některého ze synů Dona Boska tu lidskost a obětavost, které charakterizovaly jejich otce zakladatele.

Je velice těžké pro chovance v období preadolescentním, anebo adolescenčním (k takovým se vtahuje zkušenost šesté až deváté třídy anebo ze střední školy) pozitivně ocenit  vyučující a představené vlastně proto, že je typické pro takové vývojové období být v konfliktu s autoritou obecně, včetně rodičů. Normálně však, když se taková vývojová konfliktní fáze překoná, nastává u dospělého psychologicky zralého člověka skutečné a vlastní hluboké usmíření s autoritou rodičů a vychovatelů  včetně.

Může však nastat, že někteří jednotlivci nikdy nedosáhnou kvůli vnitřním blokům různé povahy takového podvědomého smíru s autoritou, a proto pokračují také jako dospělí v puberťáckých bojích proti rodičům, představeným a všemu tomu, co zavazuje, proti určitému řádu a disciplině života. Pak proto neudivuje,  že takoví psychoafektivně nezralí lidé radikálně svalují svou agresivitu také na salesiány.

Existují však i jiní jednotlivci psychologicky zralí, kteří mají platné motivy proto, aby kritizovali nějakého představeného anebo vyučujícího, také salesiána, že zneklidňoval špatnou pedagogií ne jenom celá školní léta, jako i v období psychologického uzrávání. Nebudeme se zde dotýkat „výjimečných pedofilů“, (normálně bezprostředně „vyhozených“ ), ale těch, kteří se omezili na to, že dělali „profesory“, aniž by si minimálně uvědomili, že jejich žáci potřebovali, jako i dospívající Giovanni Bosko v Chieri, dobré slovo anebo prosté povzbuzení, když něco nefungovalo ve škole anebo v životě. Prostý projev lásky může velice pomoct mladému chlapci, zvláště když je v ústavu a vzdálen od rodiny a od bodů jistoty, zvláště když trpí pocitem osamění. Ještě stále platí pro sdružení slova Dona Boska sdělené Donu Bertovi:

„Důstojnost Oratoře nemá spočívat v pouhé vědě, ale zvláště ve zbožnosti. Prostředně nadaný člověk, ale ctnostný a pokorný, udělá mnohem víc dobra než pyšný vědec“(PC, 731).  Větší část chovanců Dona Boska se nestala Salesiány, jako i větší část synů nepokračuje v řemesle otce. Avšak také bývalí chovanci cítí potřebu patřit otci-Donu Boskovi, protože byl „otcem-dobrým“, častokrát také na úkor těch, co měli zodpovědnost skrze dobrý příklad, že si ho jako  takového pamatují. I když také tito bývalí chovanci nejsou členy sdružení a častokrát odmítají vrátit se mezi zdi, které nebyly pro ně dobrým „Domovem“, když slyší mluvit o Donu Boskovi, přestávají být agresivní, protože on je nad všemi stranami a s ním pouto společenství zůstalo pevné, upřímné, láskyplné.



[1]              Takové jednoduché vyjadřování bylo aktuální také proto, že v polovině 19.století bylo 40% obyvatel Turína negramotných.

Facebooktwittergoogle_plusmail

Discussion

No comments yet.

Post a Comment

 

Dnes

Liturgické čítania na dnes

    5o4u.com od roku 2013:

    • Návštev celkom: 5 516 202
    • Celkom návštevníkov: 324 610