//
you're reading...

- DUCHOVNÝ ŽIVOT

Virginia Satirová: Model růstu

VirginiaSatir4Ahoj, rozhodla jsme se, že když je ten další nový rok budu se trochu sebevzdělávat a sebezdokonalovat. No a chtěla bych se s vámi podělit o jeden koncept, díky kterému se člověk může lépe poznat,  pohnout dál a růst. Já jsem se s  tímto terapeutickým konceptem seznámila v rámci jednoho, mimochodem skvěle vyučovaného, předmětu na FSS. A teď jsme se k němu znovu vrátila.

Autorkou konceptu nazvaného Model růstu je Virginia Satirová.  Tato žena se mnoho let věnovala terapeutické činnosti a v rámci těchto zkušeností vytvořila Model růstu. Tento přístup je původně zaměřen především na rodinnou terapii, ale nejen to. „ Nezajímala se jen o pomoc jednotlivcům a rodinám, ale mnoho pozornosti a aktivity věnovala také hledání cest, jak posunout rozhodující systémy od negativismu k pozitivnímu a na růst orientovanému přístupu. Na základě svých výzkumu a experimentů dospěla k závěru, že většina způsobů, jak jsme se dosud dívali na lidi, neodpovídá skutečnosti. Věřila, že na světě není nikdo, kdo by se nemohl, bez ohledu na vnější podmínky, změnit. Věděla, že lidé mohou chtít víc, než jen rezignovat nebo přežít. Věřila, že lidé mohou naplnit to, co naplnit zamýšlejí; že mohou sami sebe používat pozitivněji, efektivněji a že mohou mít více možnosti k větší svobodě a síle.”

Pro začátek bych ráda napsala zajímavé myšlenky o vnímání světa a člověka na základě tohoto modelu. Základní jsou nejpodstatnější principy přesvědčení Modelu růstu:

1. Změna je možná VŽDY. Vnitřní změna je možná, i když je omezena změna vnější.
2. Rodiče dělají věci tak, jak v danou chvíli nejlépe dovedou.
3. Všichni máme své vnitřní zdroje potřebné k úspěšnému „zacházení se sebou” a růstu.
4. Máme možnost volby – především ve smyslu vědomé odpovědi na stres namísto pouhého reagování na situaci.
5. Terapie se má zaměřit na zdraví a možnosti, ne na patologii.
6. Naděje je zjevnou a nedílnou součástí procesu změny.
7. Lidé se sjednocuji na základě podobnosti – a rostou na základě rozdilnosti.
8. Hlavním cílem terapie je stát se tím, kdo za sebe rozhoduje.
9. Všichni jsme projevem téže Životní síty.
10. Většina lidí volí to, co zná, namísto pohodli, zvláště ve stresových situacích.
11. Problém není problém. Coping je problém.
12. Naše pocity patří nám. Všechny.
13. Lidé jsou od podstaty dobří. Na to, aby se spojili a ocenili svou vlastní hodnotu, musí nalézt svůj vnitřní poklad.
14. Rodiče opakují rodinné vzorce, které dostali jako děti, a to i přesto, že jsou tyto vzorce často disfunkční.
15. Nemůžeme změnit minulost. Můžeme změnit její dopad na nás.
16. Přijetí a oceněni našich minulých krůčků kupředu zvyšuje naši schopnost zvládat přítomnost.
17. Jedním z citů na naši cestě k celistvosti je přijmout rodiče jako lidi a setkávat se nimi na úrovni lidství, nikoliv na úrovni rolí.
18. Coping je projevem úrovně naši vlastni hodnoty. Vyšší sebehodnotaznamená plnější coping.
19. Vnitřní lidské procesy jsou univerzální, i když se odehrávají v různých situacích, kulturách a za různých okolnosti.
20. Proces je cesta a možnost změny. Obsah formuje kontext, ve kterém se změna může uskutečnit.
21. Hlavním cílem Modelu růstu je kongruence a vysoka sebeúcta.
22. Zdravý lidský vztah stojí na rovnocennosti.

Virginia Satirová také vytvořila meditaci o Hodnotě člověka. Ta zní:

Já jsem já.

Na celičkém světě není nikdo jako já.
Všechno, co ze mě pochází, je zaručeně moje, protože Já sám jsem si to zvolil.

Vlastním na sobě všechno – své tělo, své pocity, svá ústa i hlas. Své chování k sobě i druhým, fantazii, naději, sny i strach.
Vlastním své vítězství a úspěchy, stejně jako prohry a chyby.
A protože se mám celý, můžu se intimně poznávat.
A tím, že to dělám, se mohu milovat a být přítelem všech svých částí.
Vím, že v sobě mám hádanky i věci, kterým nerozumím.
Ale dokud jsem svým přítelem a miluji se, můžu si dodávat odvahu a s nadějí hledat řešení záhad a hledat cesty, jak se o sobě dovědět víc.
Jakkoliv vypadám a zním, cokoliv dělám a říkám a cokoliv si myslím a cítím v danou chvíli, je stoprocentně moje.
A když mi časem něco z toho, jak jsem vypadal, zněl, myslel a cítil, přestane vyhovovat, mohu to opustit a zbytek si nechat.
Zkusit něco nového namísto toho, co mi už nesedělo.
Můžu a umím vidět, slyšet, myslet, mluvit a dělat.
Mám „nářadí” a k přežití, k tomu být blízko ostatním, být produktivní a dávat smysl a pořádek světu lidi. I věcem mimo mě.
Jsem svůj, a proto na sobě mohu pracovat.
JÁ jsem JÁ a je to tak dobře.

 

Dále mě velice zaujaly 4 sebezáchovné pozice, které lidé přijímají, „aby chránili svou sebehodnotu před slovním, mimoslovním, vnímaným a předpokládaným ohrožením.

Komunikace obsahuje dvě složky: verbální a afektivní (nonverbální). Každý, kdo v danou chvíli slovně komunikuje, vyjadřuje zároveň něco mimikou, gestikulací, změnou odstínu barvy kůže, tónem hlasu a dechem. Tato neverbální sděleni odrážejí vnitřní stav člověka. Interferenci verbálního sdělení s neverbálním nazýváme nekongruentní komunikací. Z rodinných pravidel a od ostatních lidí se tedy učíme dvojúrovňově komunikovat a chránit se, abychom přežili. Vidíme dospělé, jak s námi komunikují slovy a tělem, a tyto dvě věci neladí. Můžeme cítit negativní odezvu, ale naučili jsme se, že chceme-li přežit, musíme se ostatním zavděčit. Podobně jako kry na vodě ze sebe ukazujeme jenom kousíček. Většina z toho, co doopravdy jsme, leží pod povrchem.

Také z toho, co doopravdy víme, ukazujeme jenom část. Ve snaze dodat smysl naší zkušenosti třídíme a dekódujeme každičký kousek informace, kterou jsme obdrželi. Tato uchovávaná informace se pak projevuje, ale většina z ní je překrytá našimi ,,měl bych”, „neměl bych” a důvody „proč ne”, které jsme získali v rodině. Jako děti také často napodobujeme rodičovské vzorce komunikace. Někdy kopírujeme usmiřujícího rodiče, jindy toho, který obviňuje. Pokud oba rodiče obviňují nebo usmiřují, můžeme se snažit získat jejich pozornost rušením.”

Pokud je človek omezen, pokud je omezeno jeho Self, projevuje se obranným chováním, které Satirová označila jako sebezáchovné pozice(survival stances). Jedná se o usmiřování, obviňování, superracionalitu a rušení. Tyto pozice vyjadřují naše naučená pravidla.

Usmiřování

Usmiřování je sebezáchovná pozice, při které nebereme v úvahu vlastní hodnotu. Veškerou svoji cenu, hodnotu, sílu předáváme druhému člověku. Na všechno jsme připraveni odpovědět ano. Je vyjádřením pravidla, že konflikt nesmí vzniknout.

Obviňování

Obviňování je opakem usmiřování. Je vyjádřením pravidla, že musíme být vždy silní. Když obviňujeme, lidé nás často popisují jako hostilní, samolibé, tyranské, hádavé nebo násilnické. Namísto toho, abychom „se propadlí” do usmiřující pozice, neodbytně vyjadřujeme postoj: „Já se z tebe podělám!!! Kdyby nebylo tebe nejsme teď v tomhle srabu!!!” Neustále hledáme chyby a máme tendenci, kdykoli to jenom jde, odmítat všechny požadavky na nás kladené a se všemi návrhy nesouhlasit.

Superrracionalita

Superracionální pozice nepočítá s druhými jako se subjektem komunikace. Pracuje především s kontextem, a to na úrovni dat, logiky. Superracionalita je často zaměňována za inteligenci. Jako „superacinálové” mluvíme a myslíme tak dokonale, jak je to jenom možné, používáme komplikovaný žargon, zaměřujeme se na detaily a vše dlouze popisujeme. Máme potěšení ze svého akademického šovinismu. Fakt, že nám nikdo nerozumí, nás vůbec neznepokojuje. Konflikt řešíme citací dat z různých pramenů a snažíme se objektivně podpořit svůj úhel pohledu. Prostě – snažíme se dokázat, že máme vždycky pravdu.

Rušení

Čtvrtá pozice vyjadřuje opak superracionality. Působí jako zábavní, spontánní a rozšafní lidé. Společnost označuje rušiče za spontánní a spokojené lidi. Jejich přitomnost je často vítána, protože dokážou zlomit chmurné nálady. Dokud věří, že dokáží odklonit pozornost od tématu, které v sobě obsahuje nějaký stupeň Stresu, věří také, že přežijí. Nejsou schopní udržet pozornost u konkrétního tématu. Jsou rovněž fyzicky nestálí. Neustále pohybují nějakou částí těla, pískají; zpívají, mrkají, vrtí se, hrají si s vlasy a podobně.

Mimochodem mám zkušenosti, že každý se aspoň v jednom z těchto modelů pozná, což je podle mě i Virginie začátek. A můžete třeba i porovnat jak reagují ostatní členové vaší rodiny a od koho jste svoji reakci „získali”. Samozřejmě se může sejít více možností reakcí, ale určující je ta nejčastější.

zdroj:http://www.inflow.cz/model-rustu

Kniha ke stažení ZDE.

Facebooktwittergoogle_plusmail

Discussion

No comments yet.

Post a Comment

 

Dnes

Liturgické čítania na dnes

    5o4u.com od roku 2013:

    • Návštev celkom: 5 670 440
    • Celkom návštevníkov: 328 930